Je konec dubna a v Norsku se probouzí jaro... Jako už před dvěma měsíci, před měsícem, zkrátka přinejmenším už desetkrát.
Na dva dny vykoukne sluníčko, ale aby jsme se nezačali radovat příliš předčasně, je vystřídáno deštěm, sněhem, kroupama nebo -i to už tu bylo- bouřkou!
"To by už stačilo!" ... řekli jsme si jednoho krásně deštivého dne s Dirkem (ano,tímto objasňuji a zoficiálňuji veškeré spekulace, které se týkají tohoto Němce, studenta georafie a souseda z 10. patra v jedné osobě). Je načase dát aspoň na pár dní uplakaně deštivému Bergenu sbohem a objevit krá
sy jiných končin našeho kontinentu.
Na vině byl vlastně Ryanair se svýma neuvěřitelně levnýma letenkama, které jsme koupili v přepočtu za 150 (ano-sto padesát!)korun českých. O naši přízeň bojoval Stockholm, Dublin a Madrid.
Ale když jsme objevila let do Benátek, bylo jasno. Pojedem na jih za sluncem! Jen matně si totiž vzpomínám na dobu, kdy jsem Benátky navštívila s rodinou, na náměstí sv. Marka se svými tisíci holubů, jízdu lodním taxi po kanálu a cosi neidentifikovatelného (a o to nechutnějšího) co jsem jako nicnetušící pětileté děcko sebrala ze země
a slupla.
Jak jsme rozhodli, tak se taky stalo a 8. dubna jsme vyrazili nočním vlakem do Osla. Cesta z Bergenu trvá přes sedm hodin, zato je to ta nejkrásnější vlaková trať, jakou jsem kdy jela. Ale o tom až později, tentokrát jsme jeli v noci, takže jsem před okny vlaku jen tušili čtyřmetrové závěje sněhu, které se místy ještě stále drží ve
Finse, místě, kam vlak stoupá do výšky 1 222 metrů.
Do Osla jsme doarzili v sedm ráno- nevyspaní, dolámaní, ale spokojení. Náš plán vyspat se alespoň dvě hodiny na lavičce místního vlakového nádraží nevyšel, a tak jsme alespoň podpořili norskou ekonomiku koupí kafe za 10 NOKů a vyrazili na naši jednodenní obhlídku města. Oslo, je, podle mého soudu, jako každé druhé hlavní město... Domy z betonu, ze skla, sem tam nějaká památka, která může být datovaná 150 let nazpět. Přístav u Oslo-fjordu je krásný, steně jako promenáda s nekřesťansky drahýma barama. Co jsme ale ocenili, byly muzea, která jsou skoro všechna zdarma.
Den uběhl jako voda a protože nám byl náš let do Benátek naplánován na šest hodin ráno, rozhodli jsme se strávit noc na místě, která je poslední záchanou pro nízkonákladové turisty po celém světě- v McDonalds. Společ
nost nám dělaly cheesburgry, kafe a piškvorky s loděma a jinýma hrama, které jsem poprvé hrála v angličtině.
Jak bylo plánováno, tak se také stalo a v šest hodin ráno jsme se za východu slunce odlepili od ranveje letiště, abychom něco po deváté přistáli v Benátkách.
Mezi turisty, kterých tu je celoročně jako máku, jsme se jako zázrakem ocitli před naším hostelem. V samém centru města, v zastrčené uličce nám nocleh na příští dva dny poskytl bývalý klášter.
Po sprše a dvouhodinovém spánku jsme se rozhodli vyrazit na menší obchůzku města. Náš plán vyhnout se přecpaným část
em města vycházel vždy jen do té doby, než nás některá z malikých uliček, kterou jsme si vybrali, vyústila u kanálu, nebo (ještě lépe) ve dvoře pofidérního domu s přecpanýma popelnicema a mrouskajícíma se kočkama. Není tedy divu, že jsme se už při naší první vypravě zamotali do spleti ulic tak, že jsme při hledání správného směru prošli téměř celými Benátkami.
Co se ale musí nechat, je neuvěřitelná atmosféra této italské metropole. Krásné uličky, gondoliéři, paláce i malinké
kavárničky a hudebníci hrající Vivaldiho pod širým nebem... A rozkvetlé stromy! V Bergenu na ně totiž marně čekáme uz druhý měsíc...Každý si tu tedy přijde na své. Jako studenti zvyklí na drahé poměry Norska, jsme navíc byli první den jako utržení ze řetězu... Víno 
za 3 eura! Billa s cenami nápadně se blížícíma českým poměrům! Capuccino za euro!A čokoládová zmrzlina- tak čokoládová, že barva je spíš černá, než hnědá.
Zkrát
ka tři dny provoněné italským jarem jsme si náramně užili. Jako tečka za dvěma dny v Benátkách byl jednodenní výlet do Verony. Tady jsme s pocitem zadostiučinění jako většina turistů osahali poprsí měděné sochy Julie stojící pod slavným balkonem a prošli se historickým centrem.
Nakonec nezbylo než se vypravit na letiště, přeletět téměř celou Evopu, zamávat z oblohy Česku i Německu a přistát v Oslu. Odtud pak už nejkrásnější železniční tratí (jak už jsme zmínila) zpět do Bergenu, abychom zjistili, že tu počasí bylo během našeho ´výletu-za-italským-sluncem´ ještě téměř teplejší a slunečnější než na jihu Evropy.
Na dva dny vykoukne sluníčko, ale aby jsme se nezačali radovat příliš předčasně, je vystřídáno deštěm, sněhem, kroupama nebo -i to už tu bylo- bouřkou!
"To by už stačilo!" ... řekli jsme si jednoho krásně deštivého dne s Dirkem (ano,tímto objasňuji a zoficiálňuji veškeré spekulace, které se týkají tohoto Němce, studenta georafie a souseda z 10. patra v jedné osobě). Je načase dát aspoň na pár dní uplakaně deštivému Bergenu sbohem a objevit krá
sy jiných končin našeho kontinentu.Na vině byl vlastně Ryanair se svýma neuvěřitelně levnýma letenkama, které jsme koupili v přepočtu za 150 (ano-sto padesát!)korun českých. O naši přízeň bojoval Stockholm, Dublin a Madrid.
Ale když jsme objevila let do Benátek, bylo jasno. Pojedem na jih za sluncem! Jen matně si totiž vzpomínám na dobu, kdy jsem Benátky navštívila s rodinou, na náměstí sv. Marka se svými tisíci holubů, jízdu lodním taxi po kanálu a cosi neidentifikovatelného (a o to nechutnějšího) co jsem jako nicnetušící pětileté děcko sebrala ze země
a slupla.Jak jsme rozhodli, tak se taky stalo a 8. dubna jsme vyrazili nočním vlakem do Osla. Cesta z Bergenu trvá přes sedm hodin, zato je to ta nejkrásnější vlaková trať, jakou jsem kdy jela. Ale o tom až později, tentokrát jsme jeli v noci, takže jsem před okny vlaku jen tušili čtyřmetrové závěje sněhu, které se místy ještě stále drží ve
Finse, místě, kam vlak stoupá do výšky 1 222 metrů.Do Osla jsme doarzili v sedm ráno- nevyspaní, dolámaní, ale spokojení. Náš plán vyspat se alespoň dvě hodiny na lavičce místního vlakového nádraží nevyšel, a tak jsme alespoň podpořili norskou ekonomiku koupí kafe za 10 NOKů a vyrazili na naši jednodenní obhlídku města. Oslo, je, podle mého soudu, jako každé druhé hlavní město... Domy z betonu, ze skla, sem tam nějaká památka, která může být datovaná 150 let nazpět. Přístav u Oslo-fjordu je krásný, steně jako promenáda s nekřesťansky drahýma barama. Co jsme ale ocenili, byly muzea, která jsou skoro všechna zdarma.
Den uběhl jako voda a protože nám byl náš let do Benátek naplánován na šest hodin ráno, rozhodli jsme se strávit noc na místě, která je poslední záchanou pro nízkonákladové turisty po celém světě- v McDonalds. Společ
nost nám dělaly cheesburgry, kafe a piškvorky s loděma a jinýma hrama, které jsem poprvé hrála v angličtině.Jak bylo plánováno, tak se také stalo a v šest hodin ráno jsme se za východu slunce odlepili od ranveje letiště, abychom něco po deváté přistáli v Benátkách.
Mezi turisty, kterých tu je celoročně jako máku, jsme se jako zázrakem ocitli před naším hostelem. V samém centru města, v zastrčené uličce nám nocleh na příští dva dny poskytl bývalý klášter.
Po sprše a dvouhodinovém spánku jsme se rozhodli vyrazit na menší obchůzku města. Náš plán vyhnout se přecpaným část
em města vycházel vždy jen do té doby, než nás některá z malikých uliček, kterou jsme si vybrali, vyústila u kanálu, nebo (ještě lépe) ve dvoře pofidérního domu s přecpanýma popelnicema a mrouskajícíma se kočkama. Není tedy divu, že jsme se už při naší první vypravě zamotali do spleti ulic tak, že jsme při hledání správného směru prošli téměř celými Benátkami.Co se ale musí nechat, je neuvěřitelná atmosféra této italské metropole. Krásné uličky, gondoliéři, paláce i malinké
kavárničky a hudebníci hrající Vivaldiho pod širým nebem... A rozkvetlé stromy! V Bergenu na ně totiž marně čekáme uz druhý měsíc...Každý si tu tedy přijde na své. Jako studenti zvyklí na drahé poměry Norska, jsme navíc byli první den jako utržení ze řetězu... Víno 
za 3 eura! Billa s cenami nápadně se blížícíma českým poměrům! Capuccino za euro!A čokoládová zmrzlina- tak čokoládová, že barva je spíš černá, než hnědá.Zkrát
ka tři dny provoněné italským jarem jsme si náramně užili. Jako tečka za dvěma dny v Benátkách byl jednodenní výlet do Verony. Tady jsme s pocitem zadostiučinění jako většina turistů osahali poprsí měděné sochy Julie stojící pod slavným balkonem a prošli se historickým centrem.Nakonec nezbylo než se vypravit na letiště, přeletět téměř celou Evopu, zamávat z oblohy Česku i Německu a přistát v Oslu. Odtud pak už nejkrásnější železniční tratí (jak už jsme zmínila) zpět do Bergenu, abychom zjistili, že tu počasí bylo během našeho ´výletu-za-italským-sluncem´ ještě téměř teplejší a slunečnější než na jihu Evropy.
