Červen… slunce, zkoušky a loučení

Každý, kdo studuje vysokou školu, jistě potvrdí, že tím nejhorším, co vás snad může potkat, je konec jarního semestru. Nejen, že jako rána z čistého nebe vás zasáhne zjištění, kolik jste toho přes semestr zanedbali a co vše musíte do zkoušky nastudovat. Navíc je venku s největší pravděpodobností tak nádherně, že to poslední, po čem toužíte, je sedět v pokoji nad hromadami knih. A popravdě, v Norsku mě učení na zkoušky dohánělo k šílenství.
Květnovou zkoušku z norštiny skládající se z testu a konverzace jsem jakž takž zvládla. Ale šestihodinová zkouška z kognitivní psychologie se svými do detailu rozvedenými teoriemi pozornosti, myšlení a kdo ví čeho všeho ještě (a jen tak mimochodem okořeněná podrobným popisem mozkových struktur)- vše pochopitelně v odborné angličtině? Trochu silné kafe na erasmáckého studenta.

Naštěstí jsem v tom nebyla sama a tak jsme si s Terkou vyměňovaly v pravidelných intervalech zoufalé pohledy a lamentovaly nad sedmisetstránkovou knihou, která nám měla dát „jen základy“ ke zkoušce… Světe, div se, přežily jsme to.

Zkoušky v Norsku jsou opravdu masovou záležitostí. Pro tyto účely si univerzita pronajímá jakékoli větší prostory ve městě (tělocvičny, koncertní sály i společenské místnosti nejrůznějších církví). V jedné takové jsme se sešli i my- studenti psychologie, matematiky, chemie, informatiky… Bylo nás snad na dvě stě. Asistenti nám rozdali zadání, psát jsme mohli jen na předem určené archy papírů, ze kterých se text automaticky kopíroval do třech kopií- jedna pro nás, jedna pro hodnotící a poslední do archivu university… A přestávka? Pokud potřebujete na záchod nebo snad jen na čerstvý vzduch (případně zakouřit si), můžete- ovšem za doprovodu asistenta, který na vás trpělivě počká a zavede vás až k vašemu místu- snad abyste nepodváděli. A jakou chybu jsem udělala, když jsem na test napsala své jméno! Tady jste vedení jen pod číslem- nejspíš kvůli objektivitě hodnocení. Moje fatální pochybení vyřešila běloba a vyčítavý pohled s napomenutím: „Pro příště si to pamatujte!“

Odpoledne po zkoušce, to odpoledne, na které jsme se těšily snad celý měsíc, jsme si koupily meloun a jediným plánem bylo válet se venku na trávě a nedělat NIC. Před sebou jsme měli ještě čtrnáct dní, než odjedou i poslední zbytky Čechů, co tady v Bergenu studují.
Fantoft se holt v červnu vyprázdnil… Po studentech zbyly jen ošlapané boty, které jako trofeje visí na drátech a sloupech kolem kolejí...
Nastoupily jednotky údržbářů, kteří vyměňují rozvrzaný nábytek a připravují koleje na další generaci studentů na začátku srpna.

Sotra- Na dotek oceánu

Dost už bylo hor- řekli jsme si jednoho červnového pátku.

Kolem Bergenu jsme slezli všechny alespoň třikrát (nikam jinam se totiž kvůli letošní zimě a množství napadaného sněhu ještě nedávno jít nedalo).
Fjordy zařezávající se desítky kilometrů do pevniny jsou nádherné, ale po čem jsem tu vždycky toužila, bylo dojít až k otevřenému oceánu.

A v Bergenu je k tomu jedinečná příležitost. Za necelou třičtvrtě hodinu autobusem se totiž můžete dostat na Sotru- ostrov spojený s Bergenem dlouhatánským mostem, ostrov, jehož břehy se koupou ve vlnách Severního moře.
Samotná Sotra má asi 40 kilometrů. Pro náš dvoudenní výlet jsem si ale vybrali Algry- jeden z menších ostrůvků v západním cípu souostroví. Algroy má co do velikosti asi čtyři kilometry- což nemění nic na tom, že jsme na něm (k našemu překvapení) strávili dva celé dny.

Hned po výstoupení z autobusu nás překvapil silný vichr... "No co, oceán" , řekli jsme si a vydali se na západ- směrem, kde jsme tušili břeh.
K naší smůle jsme si nepořídili mapu- k čemu taky, když se budem pohybovat jen asi na čtyřkilometrovém území? Před cestou jsme se mrkli na google maps a spoléhali na vlastní orientační instinkt...

Pomyslný chodník se ale měnil v pěšinu a za chvíli tam nebyla už ani ta.
Abych to zkrátila. Dvoudenní společnost nám dělaly polodivoké ovce, racci a mušle na pláři, kterou jsme k večeru našli. Přelézali jsme křoviska a spíše než po turistických stezkách jsme chodili po chodníčkách vyšlapaných ovcemi.
A někdy ani to ne. Slezli jsme s krosnou na zádech několik skal, ale s nohama dodranýma od vřesu jsme se nakonec stejně dostali k oceánu.


A pohled na nekonečné moře stál opravdu za to...

17th of May... blázinec po Bergensku

Vždy jednou do roka se Norové zblázní.

Všichni do jednoho se oblečou do tradičních šatů a zamíří do center měst, aby tak oslavili svůj National Day /Národní den/.
Oslava je to vskutku megalomanská. Desítky, možná i stovky tisíc lidí v centru města, průvod snad všech organizací a zájmových skupin co jich v Bergenu jen je, koncerty a všudypřítomné stánky s cukrovou vatou, vlaječkama, balónky a jinýma cetkama.
No prostě něco, co se jen tak nevidí.
Ulice byly od rána tak přeplněné, že nejen že byla odkloněná veškerá doprava, ale projít asi dvosetmetrový úsek mi zabralo dobrých deset minut.
Hlavní část programu začala v deset hodin dopoledne, kdy po slavnostní palbě z děl na vrcholu Floyenu začal celý průvod procházet předem vytyčenou trasou v centru města. I když šlo vlastně o průvody dva, které se vzájemně míjely, trvalo celé producírování více než dvě hodiny.
Aby taky ne, když byl jeho součástí snad každý, co je nějak s Bergenem spojený. Od představitelů městské rady, přes válečné veterány, turisty, klub seniorů, všechny základní i střední školy, studenty univerzity, svaz zubařů i důchodců, skauty, církevní organizace, ale i jazzové kapely a herce bergenského divadla.
Nechyběli ani maturanti se svýma červenýma lacláčema- což se dá s nadsázkou označit za norskou obdobu stužek, které nosí studenti posledního ročníku u nás. Tady má každá škola své vlastní umě vyvedené kalhoty či overaly a studenti je nosí kamkoli a za všech okolností asi měsíc před maturitou.

Já sama jsem asi v polovině programu musela sebrat zbytky odvahy a přes pocity nápadně připomínající agorafobii se prodrat davy přes polovinu města do restaurace Bolgen & Moi, kde mě- jako příležitostnou servírku- čekal můj první pracovní den.
Restaurace praskala ve švech a na Norech bylo vidět, jak je pro ně tento den výjimečný.

Národní hrdost a pýchu se kterou nosí své národné kroje, bychom jim, myslím, mohli jen závidět...

Kterak jsme se vypravili na Kjerag & Prekestolen

Kdo nenavštívil Prekestolen, jako by prý v Norsku ani nebyl.
Z vrchou tohoto stolového útesu, tyčího se nad skoro kilometrovou propastí je ten nejúžasnější výheld na Lysefjorden. Fjord, který se zařezává několik desítek kilometrů do pevniny a který je obklopen skalami tak vysokými a strmými, že se vám zvedá žaludek, i když je pozorujete jen zespoda.
Představa této podívané, umocněná fotkami snad ve všech časopisech a katalozích, které se nám jen dostaly do rukou, nás přesvědčily o tom, že přece nemůžeme opustit Norsko, aniž bychom nenavšívili Prekestolen!

Na přesně opačném konci Lysefjordu je pak Kjerag- obrovský balvan zachycený v průrvě mezi dvěmi skalami. Skála-kámen-skála... A pak už nic, jen vodopád a devět set metrů prázdna pod vámi... Rozhodli jsem se dostat také k tomu to místu. Přes varování, že v horách je stále sníh (jako bychom to nevěděli) a že vlastně není jisté, jestli se dá podniknout tůra s převýšením sedm set metrů.
Ale co, řekli jsme si, když už tam budem, musíme to zkusit, ať to stojí, co to stojí!

Bylo nás pět: Dvě Slovenky, Lucemburka, Němec a moje česká maličkost.
Vyrazili jsme ráno 14. května, abychom se něco po obědě dostali do Stavangeru- města vzdáleného pět hodin autem jižně od Bergenu. Tady jsme koupili mapu, pro jistotu a možnost orientace v případě, že bude turistická stezka zasypaná sněhem. Nasedli jsme na posední se tří trajektů, které jsme během cesty museli použít a projeli Lysefjordem až k jeho nevzdálenějšímu místu.
Po strmé serpentině jsme pak dojeli k opuštěnému parkovišti a zároveň výchozímu bodu túry na Kjerag. V létě jistě praská ve švech. Ale v polovině května, navíc v devět večer, jsme tu potkaji jen pár lidí. Oheň, buřty, západ slunce nad fjordem a spánek před náročným výstupem, který nás druhý den čekal.

Cesta byla dlouhá, ale ani zdaleka ne tak nemožná, jak jsme očekávali. Přešli jsme tři hory s výškovým převýšením několika set metrů, ale místo sněhových závějí, před kterými nás všichni varovali, jsme se poslední půlhodinku cesty bořili jen asi v deseticentimetrové vrstvě sněhu. a počasí? nejkrásnější, co jsem tady zatí zažila! Slunce, bezvětří, ne víc, než 17 stupňů... Prostě paráda!
O co byl výstup náročnější, o to úžasnější pak byl cíl- Kjerag. Na samotný kámen se musí vlézt z boku- zprava skála, na které hledáte jen stěží nějaký úchyt, asi padesát centimetrů zleva devítisetmetrová propast... fotku na Kjeragu chce ale každý, proto jsem potlačila i já své poslední zbytky pudu sebezáchovy a na balvan nakonec skočila...

Den ale ještě zdaleka nekončil a nás čekala cesta autem kolem fjordu zpět k Prekestolenu. Tůra na tuto skálu byla poslední kapkou v tomto namáhavém dni, navíc začínalo pršet, takže jsme byli rádi, když jsme postavili stany, pojedli a šli spát... Právě tento okamžit taky považuju za největší chybu, které jsem se tady v Norsku snad dopustila. stačilo totiž jen deset minut, přelézt pár skal a užít si ten nejkrásnější výhled.
Počasí nás totiž překvapilo a přes noc pršet nepřestalo. Naopak. Deštík se změnil v liják, takže když jsme se ráno vzbudili, nejen že někteří zjistili, že celou noc spali v kaluži, ale o výhledu z Prekestolenu jsme si mohli jen nechat zdát. Kdyz jsme se na něj přes kluzké kameny dostali, bylo přes mraky vidět asi jen an dest metrů. Sedli jsme si na okraj skály a jen si představovali tu hloubku pod námi a krásu fjordu za slunečného počasí.
Nicméně s klidem v duši můžeme zkonstatovat- byli jsme tam!
Cesta zpět z hor byla víc než dobrodružná- stezka se totiž vlivem deště změnila v říčku a kameny byly tak kluzké, že nám čtyři kilometry zabraly skoro tři hodiny.

U auta jsme promáčení hledali v batozích zbytky polosuchých svršků, abychom se vydali do Oil muzea (muzea těžby ropy) ve Stavangeru.
Tento vskutku poučný zážitek a večeře v Thajské restauraci pak jen zvýšili úroveň hodnotu našeho podařeného výletu....

Benátky- tam a zase zpátky

Je konec dubna a v Norsku se probouzí jaro... Jako už před dvěma měsíci, před měsícem, zkrátka přinejmenším už desetkrát.
Na dva dny vykoukne sluníčko, ale aby jsme se nezačali radovat příliš předčasně, je vystřídáno deštěm, sněhem, kroupama nebo -i to už tu bylo- bouřkou!
"To by už stačilo!" ... řekli jsme si jednoho krásně deštivého dne s Dirkem (ano,tímto objasňuji a zoficiálňuji veškeré spekulace, které se týkají tohoto Němce, studenta georafie a souseda z 10. patra v jedné osobě). Je načase dát aspoň na pár dní uplakaně deštivému Bergenu sbohem a objevit krásy jiných končin našeho kontinentu.
Na vině byl vlastně Ryanair se svýma neuvěřitelně levnýma letenkama, které jsme koupili v přepočtu za 150 (ano-sto padesát!)korun českých. O naši přízeň bojoval Stockholm, Dublin a Madrid.
Ale když jsme objevila let do Benátek, bylo jasno. Pojedem na jih za sluncem! Jen matně si totiž vzpomínám na dobu, kdy jsem Benátky navštívila s rodinou, na náměstí sv. Marka se svými tisíci holubů, jízdu lodním taxi po kanálu a cosi neidentifikovatelného (a o to nechutnějšího) co jsem jako nicnetušící pětileté děcko sebrala ze země a slupla.

Jak jsme rozhodli, tak se taky stalo a 8. dubna jsme vyrazili nočním vlakem do Osla. Cesta z Bergenu trvá přes sedm hodin, zato je to ta nejkrásnější vlaková trať, jakou jsem kdy jela. Ale o tom až později, tentokrát jsme jeli v noci, takže jsem před okny vlaku jen tušili čtyřmetrové závěje sněhu, které se místy ještě stále drží ve Finse, místě, kam vlak stoupá do výšky 1 222 metrů.
Do Osla jsme doarzili v sedm ráno- nevyspaní, dolámaní, ale spokojení. Náš plán vyspat se alespoň dvě hodiny na lavičce místního vlakového nádraží nevyšel, a tak jsme alespoň podpořili norskou ekonomiku koupí kafe za 10 NOKů a vyrazili na naši jednodenní obhlídku města. Oslo, je, podle mého soudu, jako každé druhé hlavní město... Domy z betonu, ze skla, sem tam nějaká památka, která může být datovaná 150 let nazpět. Přístav u Oslo-fjordu je krásný, steně jako promenáda s nekřesťansky drahýma barama. Co jsme ale ocenili, byly muzea, která jsou skoro všechna zdarma.
Den uběhl jako voda a protože nám byl náš let do Benátek naplánován na šest hodin ráno, rozhodli jsme se strávit noc na místě, která je poslední záchanou pro nízkonákladové turisty po celém světě- v McDonalds. Společnost nám dělaly cheesburgry, kafe a piškvorky s loděma a jinýma hrama, které jsem poprvé hrála v angličtině.

Jak bylo plánováno, tak se také stalo a v šest hodin ráno jsme se za východu slunce odlepili od ranveje letiště, abychom něco po deváté přistáli v Benátkách.
Mezi turisty, kterých tu je celoročně jako máku, jsme se jako zázrakem ocitli před naším hostelem. V samém centru města, v zastrčené uličce nám nocleh na příští dva dny poskytl bývalý klášter.
Po sprše a dvouhodinovém spánku jsme se rozhodli vyrazit na menší obchůzku města. Náš plán vyhnout se přecpaným částem města vycházel vždy jen do té doby, než nás některá z malikých uliček, kterou jsme si vybrali, vyústila u kanálu, nebo (ještě lépe) ve dvoře pofidérního domu s přecpanýma popelnicema a mrouskajícíma se kočkama. Není tedy divu, že jsme se už při naší první vypravě zamotali do spleti ulic tak, že jsme při hledání správného směru prošli téměř celými Benátkami.
Co se ale musí nechat, je neuvěřitelná atmosféra této italské metropole. Krásné uličky, gondoliéři, paláce i malinké kavárničky a hudebníci hrající Vivaldiho pod širým nebem... A rozkvetlé stromy! V Bergenu na ně totiž marně čekáme uz druhý měsíc...Každý si tu tedy přijde na své. Jako studenti zvyklí na drahé poměry Norska, jsme navíc byli první den jako utržení ze řetězu... Víno za 3 eura! Billa s cenami nápadně se blížícíma českým poměrům! Capuccino za euro!A čokoládová zmrzlina- tak čokoládová, že barva je spíš černá, než hnědá.
Zkrátka tři dny provoněné italským jarem jsme si náramně užili. Jako tečka za dvěma dny v Benátkách byl jednodenní výlet do Verony. Tady jsme s pocitem zadostiučinění jako většina turistů osahali poprsí měděné sochy Julie stojící pod slavným balkonem a prošli se historickým centrem.
Nakonec nezbylo než se vypravit na letiště, přeletět téměř celou Evopu, zamávat z oblohy Česku i Německu a přistát v Oslu. Odtud pak už nejkrásnější železniční tratí (jak už jsme zmínila) zpět do Bergenu, abychom zjistili, že tu počasí bylo během našeho ´výletu-za-italským-sluncem´ ještě téměř teplejší a slunečnější než na jihu Evropy.

Spring is coming!

Pravé, nafalšované, bergenské jaro je tu.

Já sama jsem jeho příchod předznamenávala už před měsícem, jásala nad každým teplejším dnem, kdy se sníh měnil v břečku a propadala skepsi s každou vánicí, která z břečky v ulicích vytvořila doslova zbraň hromadného ničení.
Minulé pondělí chyběl jen kousek k tomu, abych se s Christophem- kamarádem z Francie- naprosto neprozřetelně vsadila o balík českých piv, že je jaro definitivně tady a přinejmenším do pátku z nebe nespadne ani jediná sněhová vločka. Nespadla- ale jen do odpoledne téhož dne. Hned v pondělí totiž začalo chumelit tak, že jsme skoro neviděli na krok, vše, co roztálo, zase důkladně zapadalo čerstvým sněhem a já jen se závistí na internetu četla o patnáctistupňových teplotách a slunečných dnech v Česku.

Nic ale netrvá věčně, a tak i sněhovou peřinu postupně vystřídal déšt. A pořádný. Pravý bergenský, jak říkají Norové.
A Bergen paradoxně jaksi ožil. I když lije jako z konve, v ulicích je spousta lidí, stovky deštníků, pršiplášťů a gumáků.
A já se denodenně nestačím divit, jaké roztodivné kombinace považují Norové za "šik"...
Norky jsou krásné. Jako valná většina seveřanek. Co jim je to ale platné, když se navlečkou do tepláků (mrkvového střihu a s rozkrokem u kolen, podotýkám), které nacpou do ponožek, ty následně do tenisek či ještě lépe do gumáků a celý outfit doplní lakovanou fialovou šusťákovkou a beranicí, za kterou by se nemusel stydět nejeden sovětský soudruh?
Třešničkou na dortu pak je plyšový (ano, plyšový!) overal, čili kus oblečení nápadně podobný kombinéze, který musí být alespoň o tři čísla větší, křiklavě růžový nebo alespoň zelený s černými puntíky, takže v něm slečna vypadá jako maskot z nějaké nepodařené reklamní akce. V kombinaci se všudypřítomnými gumáky je to vskutku pastva pro oči!
Inu, proti gustu žádný dišputát.
Ulice jsou tu díky tomu alespoň krásně různorodé, barevné a cesta městem tak nikdy není nuda. Norové si tu jarní šeď asi musí nějak zpříjemnit...

Dnes je tomu už týden, co se střídají lijáky, přeháňky, mrholení a ... regulérní, dlouhodobý a monotónní déšť.
Včera jsem se přistihla, že asi pět minut konsternovaně poslouchám zpěv kosa, který se někde ve větvích probral ze zimní melancholie. Dnes jsme se se spolužáky houfně rozplývali nad sněženkami, co rozkvetly v centru města. A co víc, ve chvíli, kdy přestane pršet a nedej bože vysvitne na dvě minuty slunce, považuji počasí za vydařené!
Svědčí to o jediném faktu, který dnes trefně shrnula Tina, kamarádka z Německa: "Tady v Bergenu si uvědomuju, jak moc klesly moje nároky. Něco, co je pro mě doma nechutné a hnusné počasí, vnímám tady jako pěkný den!"


PS: Pro ty z vás, kteří by se rádi naučili něco nového, zajímavého (a pro nás středoevropany téměř naprosto zbytečného) zakládám zbrusu novou rubriku!

Jeg likker å snakke Norsk! /Rád mluvím norsky!/
A protože bylo dnešním hlavním tématem počasí, zde je několik frází, které se mohou v Bergenu hodit...

Det regner. /Prší./
Om vinteren er det mild vaer i Bergen /Zima je v Bergenu mírná./
Det er kald og fugtig i dag. /Dnes je chladno a vlhko./
Det er varm og deilig vaer. Endelig /Je teplé a pěkné počasí. Konečně./
Jeg liker å sykle når det er klart /Rád jezdím na kole, když je slunečno./
Håper det fortsetter. /Doufám, že to vydrží./
Vi vil gjerne har en varm og fin sommer /Rádi bychom měli teplé a hezké léto./


PS 2: Fotky jsou tentokrát poněkud staršího data, z výletu na Hogstefjellet, kde jsem byla téměř před měsícem... :-)

Svět se točí dál

Je to tady. Stalo se to, co jsem popravdě očekávala už mnohem, mnohem dřív... Projevil se můj sklon k nesystematičnosti, takže článek, který právě čtete, píšu s třítýdenní prodlevou. Ale jak se říká (a já se tím ospravedlňuji) pozdě, ale přece!

Anglicky až na prvním místě
Čas tady v Bergenu letí jak voda. Ve srovnání s prvními týdny, kdy jsme se rozkoukávala, všechno bylo nové, zvláštní a jiné, si tu teď připadám jako doma. Stále se seznamuji s novými lidmi a místy, ale za těch šest týdnů jsem se tu už se vším tak nějak sžila. Nerozhodí mě nic z toho, z čeho jsem byla v prvních dnech vykolejená, zvykla jsme si na opravdu pozdní usínání (tři hodiny ráno nejsou výjimkou) a brzké vstávání (jsem tu především kvůli studiu na univerzitě, že), konečně jsem přivykla taky angličtině. A to tak, až sama nad sebou občas kroutím hlavou. Například dnes, když jsem jen vyběhla na krátkou procházku a přemýšlela o všem, co chci na blog napsat, přistihla jsme se, že přemýšlím v angličtině! Svým způsobem je to užitečné, nemám takový problém přepínat mezi češtinou a angličtinou.
K tomuto zjištění jsme se popravdě dobraly s Terkou tento týden, takže spolu valnou část konverzace vedem v angličtimě. I když- ruku na srdce- ne všechno se dá anglicky popsat tak jasně a jednoduše jako v našem krásném rodném jazyce!

Pořád se něco děje...
Jak už jsem výš psala, vyběhla jsem před chvílí jen na malou procházku. Užívám si totiž svoji druhou volnou sobotu. Minulý týden jsme to poravdu potřebovala- být jen chvíli sama, jít si zaplavat nebo se jen projít centrem Bergenu. S lidmi jsem tu totiž v kontaktu opravdu pořád, potřebovala jsem na chvíli vypnout.

Dnes jsme měli s kamarády z Francie snídani, která se protáhla až do odpoledne, teď čekám na svoji další "zákaznici", které bych měla sestříhnout vlasy (pověst o mě jako kadeřnici "just for chcolate" se Fantoftem šíří rychlostí blesku) a večer se těším na rybu, kterou "jakože" dnes chytl jeden z mých německých kamarádů ve fjordu. Pravda je taková, že nechytl nic a rybu koupil v supermarketu, ale všichni budem předstírat, že jde o jeho gigantický úlovek...
Jak vidíte, v Bergenu se pořád něco děje... A to ještě pořádně nezačalo jaro se všema tůrama, kterých se už teď nemůžu dočkat!!!
Sněhu je tu pořád habaděj, když už to vypadalo, že roztaje, přišla třídenní chumelenice, takže jsme jsme zase mohli jít bobovat... V každém případě ale čím dál víc přemýšlím o pořízení pravých nefalšovaných bergenských gumáků. Je to věc, na kterou bych doma ani nepomyslela, ještě pořád si živě pamatuji svůj výraz znechucení, když jsem do svého táborového zavazadla musela povinně přibalit tento pár obuvi. Tady jsou gumáky na vrcholu módního žebříčku, můžete si vybrat z nejrůznějších barev, tvarů, s tkaničkami, bez, dokonce s podpatkem (!)... Nosí se ke kalhotů, sukni, teplákům... Prostě kdykoli a k čemukoli!
Norové asi ví, co dělají, každý mi říká, že si pro ně sama poběžím, až začne jaro a bude pršet čtrnáct dní v kuse... No uvidíme...
Na počasí máme zatím neuvěřitelné štěstí, zimu, kterou tady nepamatují třicet let, nádherné slunečné dny a krásné západy slunce... jen to musím zaklepat, aby to tak vydrželo!

Aby těch novinek nebylo málo, hned několik z nich se mi doneslo z Česka!
Duben totiž bude měsícem návštěv- o Velikonocích čtyřčlenná skupina a čtrnáct dní nato další- mnohem početnější (osmičlenná) výprava ze Zlína!
Tímto zdravím všechny zúčatněné, moc se na vás těším! Jsem jen zvědavá, jak to zvládnem, ale někam vás stopro poskládám!

Taky bych se chtěla omluvit všem, co by chtěli do Bergenu přijet, ale víc návštěv už pravděpodobně nezvládnu... V květnu a červnu mám zkoušky, budu se muset učit a mimo to se obávám, že moji spolubydlící by další nápor návštěvníků z Česka nemuseli přežít... Někteří z nich jsou...jak to říct... tak nějak komplikovaní:-)

Od soboty do úterka... aneb čtyři obyčejné dny v Bergenu

Moji milí,

dost bylo zevrubného popisu kolejí, Bergenu a norského vzdělávacího systému... Rozhodla jsem se, že svým nejnadšenějším čtenářům (čímž myslím především mámu, která každý den rozklikává stránku blogu s nadějí, že se dozví něco nového) ve zkratce přiblížím události posledních dní...

Abych se však nerozepsala příliš nekontrolovaně, stanovila jsem si hranice: Jak tedy vypadají čtyři studijně-cestovatelsky- sportovně nabité dny v Bergenu? Posuďte sami!

Sobota 30. ledna 2010

Odhodlala jsem se k boji. Přemůžu svůj přirozený odpor k vybíjené- hře, kterou jsme na základce a na gymplu vycpávali téměř každou hodinu tělocviku a k níž jsem za ty roky získala přirozený odpor. Tady je přeci všechno totally different /naprosto odlišné/ a navíc, dodgeball (anglický název pro tuto hru), je vskutku mezinárnodní. Ze svých dětských let ji zná každý napříč všemi světadíli!
Právě v sobotu se v jedné z bergenských hal konal turnaj v Dodgeballu.
Účast byla obstojná, sice se nám nepodařilo obsadit ani jedno z prvních míst (tudíž se nám vyhla cena ve formě obří norské čokolády- úžasné, leč pekelně drahé), o to víc jsme se ale bavili!
Aby sportu nebylo málo, šla jsem si do jedné z hal zaplavat a vysaunovat se (tuto část miluju vůbec ze všeho nejvíc).
Večer jsme pak měli International dinner s asi desítkou dalších lidí. A tady přišly na řadu ony jahodové knedlíky, o kterých jsem psala v jednom z předchozích příspěvků. Vzhledem k omezené dostupnosti některých ingrediencí jsme sice musely recept krapet pozměnit, toto tradiční české jídlo však slavilo úspěch!
Od teď se do Česka nejezdí za pivem, ale za knedlíky!

Neděle 31. ledna 2010
Tůra na Floyen a Rundemanenn! Byla jsem vylákána na celodenní hiking- hned na dvě hory, které obklopují Bergen. Naše skupinu tvoří Francouz, Němec a dvě Češky: Karina a moje maličkost. Cesta byla dlouhá a jak se patří náročná- jakpak by ne, když jsme se chvílemi brodili až po stehna sněhem! Naštěstí jsme nic neponechali náhodě a vzali si univerzálně použitelné igelitky, takže jsme pár kopců sjeli pěkně po zadku.
Den ale ještě nekončí a mě čeká stříhání kamaráda z Francie, partie šachů a jeden z mých group meetingů, neboli skupinových srazů. Jak jsem už dříve psala, mnoho prací a se zde dělá ve skupinách. Právě do jednoho z kurzů máme do příštího týdne připravit (už zase!) dvacetiminutovou prezentaci na téma Truchlení a smrt v kros-kulturní perspektivě- věřte, že v angličtině zní název daleko líp. Na meeting se sice nestíhám připravit, ale naštěstí mám tak milé spolužáky, že kromě pojídání zmrzliny se ještě stihnem kouknout na jeden díl Futuramy... Miluju tyhle formálně- neformální schůzky!

Pondělí 1. února
Končí všechna sranda- musím začít dělat něco do školy! Do dvanácti jsem měla poslat ostatním členům skupinky svoji část prezentace- stihla jsem to až ve dvě- klasika.
A přesně ve 16:15 místního času začala má první lekce norštiny! Hodina byla sice krapet neorganizovaná, lektorka na nás mluvila výhradně norsky a nemohla pochopit, že jí ale opravdu, ani při nejlepší vůli nerozumíme ani zbla, ale alespoň vím, jak se jmenuji: Jeg heter Pavla!

Úterý 2. února
Je načase si to přiznat. Prezentace v angličtině opravdu nejsou- a nejspíš ani nebudou- mojí nejoblíbenější kratochvílí.
Nicméně dnes vše dopadlo nad očekávání dobře, mohu si do svého skóre započítat další 3 kredity a za "odměnu" jsem si koupila knihu Cognitive psychology, která se rázem s přehledem stala tou nejdražší publikací, kterou jsem snad kdy vlastnila.
A protože bylo opravdu nádherné slunečné odpoledne, šla jsem se dvěma australskými kamarádkami a Robertem, spolužákem z Německa, na procházku uličkami Bergenu a na čokoládu.
Tečkou za dneškem byla pak večeře- se dvěma německými spolužáky a Terkou jsme si upekli kuře, k tomu brambory, rýži, puding a podomácku vyráběné kolejní víno- vše, jak má být!

Jak se žije... Na Fantoftu!

Jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, Faktoft je - mírně nadneseně řečeno- něco jako město ve městě... .
Přesto je zde nejen komplex tří budov se studentskými byty, ale i tělocvična, kde můžete chodit na jógu, spinningovat, posilovat nebo se vysaunovat až do bezvědomí. Kromě toho tu najdete i supermarket Safari- jeden z nejdražších v Norsku, poštu a asi nejdůležitější místo tady- Klubb Fantoft!
S přáteli si tu můžete zahrát kulečník, fotbálek nebo šipky a na baru si dejte Starobrno! Ano, právě tahle česká značka je tu vyhlášená a třetinku můžete koupit už za pouhých 39 NOK, což je v přepočtu směšných 150 Kč :-) Kromě toho se ve Fantoftu pořádají nejrůznější studentské akce- úterními filmovými kluby počínaje a pátečními Friday Parties konče...

Život se ale neodehrává jen v tomto klubu. Každou chvíli se v některé z desítek kuchyní pořádá international dinner (večeře, na kterou každý uvaří něco typicky- echt národního) nebo prostě jen kitchen party /kuchyňská párty/, after party, nebo akce k výročí nejrůznějších svátků - zrovna včera to byl australský den. Na některé z těchto akcí pravděpodobně vyzkoušíte klasické home-made víno, které nepochází z láskyplných rukou italských vinařů, ale je vyrobeno samotnými studenty. Ano- alkohol je tu tak drahý, že si studenti vyrábí nejen vlastní víno, ale dokonce i pivo... Ingredience se dají sehnat už za necelé 400 NOK, vše pečlivě promíchat s vodou a po nekonečných třech týdnech- voilá- nápoj je na světě! A překvapivě chutná celkem obstojně... Jen pro srovnání: láhev toho nejlevnějšího vína můžete v obchodě koupit za 120NOK, což jsou naše bezmála čtyři stovky. Samovýrobou však získáte litrů hned osmnáct... No nekup to!
Nudit se tedy na Fantoftu není kdy a kdyby se přeci jen něco takového stalo, stačí obepsat někoho z kamarádů, udělat si společnou večeři a kouknout se třeba na film.
Zrovna předevčírem jsem tímto způsobem přišla k úžasným italským těstovinám, i když jsem původně Francesca (tak se můj italský skoro-spolubydlící jemnuje) pozvala na večeři sama... Když jsem mu předvedla své zásoby skládající se z pytlíku těstovin, kukuřice, tuňáka a rajčat- vše jak jinak než v konzervě, řekl, že tentokrát uvaří sám... Tím líp pro mě- tak skvělé těstoviny jsem snad nejedla!
V pátek se musíme předvést my s Terkou. Rozhodly jsme se uvařit jahodové knedlíky, ale s některými norskými ingrediencemi bude možná trochu potíž... Proto nám držte palce, ať naší vlasti netrhnem ostudu!

PS: Jako bonus vkládám fotku koupelny se stěrkou na podlahu. Návod k použití: pusťte sprchu, nechte vodu téci volně na podlahu (jinak to ani nejde!), osprchujte se, setřete celou podlahu touto stěrkou... jak by řekl Nor: "Kos segte!"