17th of May... blázinec po Bergensku

Vždy jednou do roka se Norové zblázní.

Všichni do jednoho se oblečou do tradičních šatů a zamíří do center měst, aby tak oslavili svůj National Day /Národní den/.
Oslava je to vskutku megalomanská. Desítky, možná i stovky tisíc lidí v centru města, průvod snad všech organizací a zájmových skupin co jich v Bergenu jen je, koncerty a všudypřítomné stánky s cukrovou vatou, vlaječkama, balónky a jinýma cetkama.
No prostě něco, co se jen tak nevidí.
Ulice byly od rána tak přeplněné, že nejen že byla odkloněná veškerá doprava, ale projít asi dvosetmetrový úsek mi zabralo dobrých deset minut.
Hlavní část programu začala v deset hodin dopoledne, kdy po slavnostní palbě z děl na vrcholu Floyenu začal celý průvod procházet předem vytyčenou trasou v centru města. I když šlo vlastně o průvody dva, které se vzájemně míjely, trvalo celé producírování více než dvě hodiny.
Aby taky ne, když byl jeho součástí snad každý, co je nějak s Bergenem spojený. Od představitelů městské rady, přes válečné veterány, turisty, klub seniorů, všechny základní i střední školy, studenty univerzity, svaz zubařů i důchodců, skauty, církevní organizace, ale i jazzové kapely a herce bergenského divadla.
Nechyběli ani maturanti se svýma červenýma lacláčema- což se dá s nadsázkou označit za norskou obdobu stužek, které nosí studenti posledního ročníku u nás. Tady má každá škola své vlastní umě vyvedené kalhoty či overaly a studenti je nosí kamkoli a za všech okolností asi měsíc před maturitou.

Já sama jsem asi v polovině programu musela sebrat zbytky odvahy a přes pocity nápadně připomínající agorafobii se prodrat davy přes polovinu města do restaurace Bolgen & Moi, kde mě- jako příležitostnou servírku- čekal můj první pracovní den.
Restaurace praskala ve švech a na Norech bylo vidět, jak je pro ně tento den výjimečný.

Národní hrdost a pýchu se kterou nosí své národné kroje, bychom jim, myslím, mohli jen závidět...

Kterak jsme se vypravili na Kjerag & Prekestolen

Kdo nenavštívil Prekestolen, jako by prý v Norsku ani nebyl.
Z vrchou tohoto stolového útesu, tyčího se nad skoro kilometrovou propastí je ten nejúžasnější výheld na Lysefjorden. Fjord, který se zařezává několik desítek kilometrů do pevniny a který je obklopen skalami tak vysokými a strmými, že se vám zvedá žaludek, i když je pozorujete jen zespoda.
Představa této podívané, umocněná fotkami snad ve všech časopisech a katalozích, které se nám jen dostaly do rukou, nás přesvědčily o tom, že přece nemůžeme opustit Norsko, aniž bychom nenavšívili Prekestolen!

Na přesně opačném konci Lysefjordu je pak Kjerag- obrovský balvan zachycený v průrvě mezi dvěmi skalami. Skála-kámen-skála... A pak už nic, jen vodopád a devět set metrů prázdna pod vámi... Rozhodli jsem se dostat také k tomu to místu. Přes varování, že v horách je stále sníh (jako bychom to nevěděli) a že vlastně není jisté, jestli se dá podniknout tůra s převýšením sedm set metrů.
Ale co, řekli jsme si, když už tam budem, musíme to zkusit, ať to stojí, co to stojí!

Bylo nás pět: Dvě Slovenky, Lucemburka, Němec a moje česká maličkost.
Vyrazili jsme ráno 14. května, abychom se něco po obědě dostali do Stavangeru- města vzdáleného pět hodin autem jižně od Bergenu. Tady jsme koupili mapu, pro jistotu a možnost orientace v případě, že bude turistická stezka zasypaná sněhem. Nasedli jsme na posední se tří trajektů, které jsme během cesty museli použít a projeli Lysefjordem až k jeho nevzdálenějšímu místu.
Po strmé serpentině jsme pak dojeli k opuštěnému parkovišti a zároveň výchozímu bodu túry na Kjerag. V létě jistě praská ve švech. Ale v polovině května, navíc v devět večer, jsme tu potkaji jen pár lidí. Oheň, buřty, západ slunce nad fjordem a spánek před náročným výstupem, který nás druhý den čekal.

Cesta byla dlouhá, ale ani zdaleka ne tak nemožná, jak jsme očekávali. Přešli jsme tři hory s výškovým převýšením několika set metrů, ale místo sněhových závějí, před kterými nás všichni varovali, jsme se poslední půlhodinku cesty bořili jen asi v deseticentimetrové vrstvě sněhu. a počasí? nejkrásnější, co jsem tady zatí zažila! Slunce, bezvětří, ne víc, než 17 stupňů... Prostě paráda!
O co byl výstup náročnější, o to úžasnější pak byl cíl- Kjerag. Na samotný kámen se musí vlézt z boku- zprava skála, na které hledáte jen stěží nějaký úchyt, asi padesát centimetrů zleva devítisetmetrová propast... fotku na Kjeragu chce ale každý, proto jsem potlačila i já své poslední zbytky pudu sebezáchovy a na balvan nakonec skočila...

Den ale ještě zdaleka nekončil a nás čekala cesta autem kolem fjordu zpět k Prekestolenu. Tůra na tuto skálu byla poslední kapkou v tomto namáhavém dni, navíc začínalo pršet, takže jsme byli rádi, když jsme postavili stany, pojedli a šli spát... Právě tento okamžit taky považuju za největší chybu, které jsem se tady v Norsku snad dopustila. stačilo totiž jen deset minut, přelézt pár skal a užít si ten nejkrásnější výhled.
Počasí nás totiž překvapilo a přes noc pršet nepřestalo. Naopak. Deštík se změnil v liják, takže když jsme se ráno vzbudili, nejen že někteří zjistili, že celou noc spali v kaluži, ale o výhledu z Prekestolenu jsme si mohli jen nechat zdát. Kdyz jsme se na něj přes kluzké kameny dostali, bylo přes mraky vidět asi jen an dest metrů. Sedli jsme si na okraj skály a jen si představovali tu hloubku pod námi a krásu fjordu za slunečného počasí.
Nicméně s klidem v duši můžeme zkonstatovat- byli jsme tam!
Cesta zpět z hor byla víc než dobrodružná- stezka se totiž vlivem deště změnila v říčku a kameny byly tak kluzké, že nám čtyři kilometry zabraly skoro tři hodiny.

U auta jsme promáčení hledali v batozích zbytky polosuchých svršků, abychom se vydali do Oil muzea (muzea těžby ropy) ve Stavangeru.
Tento vskutku poučný zážitek a večeře v Thajské restauraci pak jen zvýšili úroveň hodnotu našeho podařeného výletu....