Svět se točí dál

Je to tady. Stalo se to, co jsem popravdě očekávala už mnohem, mnohem dřív... Projevil se můj sklon k nesystematičnosti, takže článek, který právě čtete, píšu s třítýdenní prodlevou. Ale jak se říká (a já se tím ospravedlňuji) pozdě, ale přece!

Anglicky až na prvním místě
Čas tady v Bergenu letí jak voda. Ve srovnání s prvními týdny, kdy jsme se rozkoukávala, všechno bylo nové, zvláštní a jiné, si tu teď připadám jako doma. Stále se seznamuji s novými lidmi a místy, ale za těch šest týdnů jsem se tu už se vším tak nějak sžila. Nerozhodí mě nic z toho, z čeho jsem byla v prvních dnech vykolejená, zvykla jsme si na opravdu pozdní usínání (tři hodiny ráno nejsou výjimkou) a brzké vstávání (jsem tu především kvůli studiu na univerzitě, že), konečně jsem přivykla taky angličtině. A to tak, až sama nad sebou občas kroutím hlavou. Například dnes, když jsem jen vyběhla na krátkou procházku a přemýšlela o všem, co chci na blog napsat, přistihla jsme se, že přemýšlím v angličtině! Svým způsobem je to užitečné, nemám takový problém přepínat mezi češtinou a angličtinou.
K tomuto zjištění jsme se popravdě dobraly s Terkou tento týden, takže spolu valnou část konverzace vedem v angličtimě. I když- ruku na srdce- ne všechno se dá anglicky popsat tak jasně a jednoduše jako v našem krásném rodném jazyce!

Pořád se něco děje...
Jak už jsem výš psala, vyběhla jsem před chvílí jen na malou procházku. Užívám si totiž svoji druhou volnou sobotu. Minulý týden jsme to poravdu potřebovala- být jen chvíli sama, jít si zaplavat nebo se jen projít centrem Bergenu. S lidmi jsem tu totiž v kontaktu opravdu pořád, potřebovala jsem na chvíli vypnout.

Dnes jsme měli s kamarády z Francie snídani, která se protáhla až do odpoledne, teď čekám na svoji další "zákaznici", které bych měla sestříhnout vlasy (pověst o mě jako kadeřnici "just for chcolate" se Fantoftem šíří rychlostí blesku) a večer se těším na rybu, kterou "jakože" dnes chytl jeden z mých německých kamarádů ve fjordu. Pravda je taková, že nechytl nic a rybu koupil v supermarketu, ale všichni budem předstírat, že jde o jeho gigantický úlovek...
Jak vidíte, v Bergenu se pořád něco děje... A to ještě pořádně nezačalo jaro se všema tůrama, kterých se už teď nemůžu dočkat!!!
Sněhu je tu pořád habaděj, když už to vypadalo, že roztaje, přišla třídenní chumelenice, takže jsme jsme zase mohli jít bobovat... V každém případě ale čím dál víc přemýšlím o pořízení pravých nefalšovaných bergenských gumáků. Je to věc, na kterou bych doma ani nepomyslela, ještě pořád si živě pamatuji svůj výraz znechucení, když jsem do svého táborového zavazadla musela povinně přibalit tento pár obuvi. Tady jsou gumáky na vrcholu módního žebříčku, můžete si vybrat z nejrůznějších barev, tvarů, s tkaničkami, bez, dokonce s podpatkem (!)... Nosí se ke kalhotů, sukni, teplákům... Prostě kdykoli a k čemukoli!
Norové asi ví, co dělají, každý mi říká, že si pro ně sama poběžím, až začne jaro a bude pršet čtrnáct dní v kuse... No uvidíme...
Na počasí máme zatím neuvěřitelné štěstí, zimu, kterou tady nepamatují třicet let, nádherné slunečné dny a krásné západy slunce... jen to musím zaklepat, aby to tak vydrželo!

Aby těch novinek nebylo málo, hned několik z nich se mi doneslo z Česka!
Duben totiž bude měsícem návštěv- o Velikonocích čtyřčlenná skupina a čtrnáct dní nato další- mnohem početnější (osmičlenná) výprava ze Zlína!
Tímto zdravím všechny zúčatněné, moc se na vás těším! Jsem jen zvědavá, jak to zvládnem, ale někam vás stopro poskládám!

Taky bych se chtěla omluvit všem, co by chtěli do Bergenu přijet, ale víc návštěv už pravděpodobně nezvládnu... V květnu a červnu mám zkoušky, budu se muset učit a mimo to se obávám, že moji spolubydlící by další nápor návštěvníků z Česka nemuseli přežít... Někteří z nich jsou...jak to říct... tak nějak komplikovaní:-)

Od soboty do úterka... aneb čtyři obyčejné dny v Bergenu

Moji milí,

dost bylo zevrubného popisu kolejí, Bergenu a norského vzdělávacího systému... Rozhodla jsem se, že svým nejnadšenějším čtenářům (čímž myslím především mámu, která každý den rozklikává stránku blogu s nadějí, že se dozví něco nového) ve zkratce přiblížím události posledních dní...

Abych se však nerozepsala příliš nekontrolovaně, stanovila jsem si hranice: Jak tedy vypadají čtyři studijně-cestovatelsky- sportovně nabité dny v Bergenu? Posuďte sami!

Sobota 30. ledna 2010

Odhodlala jsem se k boji. Přemůžu svůj přirozený odpor k vybíjené- hře, kterou jsme na základce a na gymplu vycpávali téměř každou hodinu tělocviku a k níž jsem za ty roky získala přirozený odpor. Tady je přeci všechno totally different /naprosto odlišné/ a navíc, dodgeball (anglický název pro tuto hru), je vskutku mezinárnodní. Ze svých dětských let ji zná každý napříč všemi světadíli!
Právě v sobotu se v jedné z bergenských hal konal turnaj v Dodgeballu.
Účast byla obstojná, sice se nám nepodařilo obsadit ani jedno z prvních míst (tudíž se nám vyhla cena ve formě obří norské čokolády- úžasné, leč pekelně drahé), o to víc jsme se ale bavili!
Aby sportu nebylo málo, šla jsem si do jedné z hal zaplavat a vysaunovat se (tuto část miluju vůbec ze všeho nejvíc).
Večer jsme pak měli International dinner s asi desítkou dalších lidí. A tady přišly na řadu ony jahodové knedlíky, o kterých jsem psala v jednom z předchozích příspěvků. Vzhledem k omezené dostupnosti některých ingrediencí jsme sice musely recept krapet pozměnit, toto tradiční české jídlo však slavilo úspěch!
Od teď se do Česka nejezdí za pivem, ale za knedlíky!

Neděle 31. ledna 2010
Tůra na Floyen a Rundemanenn! Byla jsem vylákána na celodenní hiking- hned na dvě hory, které obklopují Bergen. Naše skupinu tvoří Francouz, Němec a dvě Češky: Karina a moje maličkost. Cesta byla dlouhá a jak se patří náročná- jakpak by ne, když jsme se chvílemi brodili až po stehna sněhem! Naštěstí jsme nic neponechali náhodě a vzali si univerzálně použitelné igelitky, takže jsme pár kopců sjeli pěkně po zadku.
Den ale ještě nekončí a mě čeká stříhání kamaráda z Francie, partie šachů a jeden z mých group meetingů, neboli skupinových srazů. Jak jsem už dříve psala, mnoho prací a se zde dělá ve skupinách. Právě do jednoho z kurzů máme do příštího týdne připravit (už zase!) dvacetiminutovou prezentaci na téma Truchlení a smrt v kros-kulturní perspektivě- věřte, že v angličtině zní název daleko líp. Na meeting se sice nestíhám připravit, ale naštěstí mám tak milé spolužáky, že kromě pojídání zmrzliny se ještě stihnem kouknout na jeden díl Futuramy... Miluju tyhle formálně- neformální schůzky!

Pondělí 1. února
Končí všechna sranda- musím začít dělat něco do školy! Do dvanácti jsem měla poslat ostatním členům skupinky svoji část prezentace- stihla jsem to až ve dvě- klasika.
A přesně ve 16:15 místního času začala má první lekce norštiny! Hodina byla sice krapet neorganizovaná, lektorka na nás mluvila výhradně norsky a nemohla pochopit, že jí ale opravdu, ani při nejlepší vůli nerozumíme ani zbla, ale alespoň vím, jak se jmenuji: Jeg heter Pavla!

Úterý 2. února
Je načase si to přiznat. Prezentace v angličtině opravdu nejsou- a nejspíš ani nebudou- mojí nejoblíbenější kratochvílí.
Nicméně dnes vše dopadlo nad očekávání dobře, mohu si do svého skóre započítat další 3 kredity a za "odměnu" jsem si koupila knihu Cognitive psychology, která se rázem s přehledem stala tou nejdražší publikací, kterou jsem snad kdy vlastnila.
A protože bylo opravdu nádherné slunečné odpoledne, šla jsem se dvěma australskými kamarádkami a Robertem, spolužákem z Německa, na procházku uličkami Bergenu a na čokoládu.
Tečkou za dneškem byla pak večeře- se dvěma německými spolužáky a Terkou jsme si upekli kuře, k tomu brambory, rýži, puding a podomácku vyráběné kolejní víno- vše, jak má být!