Dny kolem prvniho breznoveho uplnku patri v Indii jednomu z nejvetich festivalu vubec- festivalu barev (neboli Holi). Vsechna mesta a vetsina vesnic se promeni v mista pulzujici tancem, maskami a nezbytnymi barvami, ktere se v natlakovanych petlahvich stavaji bez nadsazkky zbrani s destrukntivni silou.
Ja, jakozto zvedava ceska holka, jsem si nepripoustela nastrahy techto dni, ackoli me jimi mistni neustale strasili a od svych salesianu mi bylo doporuceno vubec nevychazet za brany naseho centra. Jsem ale poprve (a dost mozna taky naposled) v Indii, takze nechat si neco takoveho ujit? Ani nahodou!
Cely festival zacina v predvecer uplnku. Ve vsech mestech a vesnicich se zapaluji obrovske
hranice, ve kterych se spaluji papirovi draci.
Nasledujici den zacina prave indicke silenstvi. Uz od rana Kawantem znely rytmy bubnu, mesto se plnilo lidmi- nekteri tuto prilezitost vyuzili jako prilezitost k prodeji zeleniny, latek ci koreni, ale vetsina se sjela za jedinym cilem- uzit si den, kdy bratr nezna bratra a nikdo neunikne nicive sile plastovych lahvi c
Ja sama jsem se do mesta vydala celkem dvakrat. Jednou jsem neunikla poradnemu splichanci od sklupinky deti, ktere se mi jen par vterin pred utokem cele rozes
mate tlacily pred objektivem fotoaparatu. Me bile platene kalhoty vzaly za sve, ale po
kud je nevyperu, budu mit alespon trvalou pamatku na Holi.
Ke druhe
“vyprave” do centra deni jsme se odhodlala navecer. Skupinky rozdovadenych a znacne podnapilych chlapiku snad odradil muj vyhruzny pohled a razantni “No color!” nebo snad byli mym odporem jen tak zaskoceni, ze jsem stacila uniknout driv,nez si uvedomili, co ze to vlastne chteli.
At tak ci onak, muzi okukovali o poznani vice, nekteri zpomalovali sve motorky a snazili se svym “helouuu, hau ar juu?” navazat kontakt nebo alespon poutali pozotnost svym “cicici”… Cestou z mesta jsem se stavila na caj k sestrem dominikankam, ktere mi bez cavyku rekly, ze jsem naprosty blazen, nebot v tyto dny neni radno motat se po ulicich sama...
i oranzoveho prachu, ktery lide ziskavaji rozdrcenim ususenych oranzovych kvetu. Jmeno srtomu, z na nemz kvety naleznete, jsem (tak jako vetsinu nazvu v hinstine) zapomnela ihned, jakmile mi jej kluci rekli .
Krome toho, ze me kluci ucili hrat na buben, jsem se pustila do malovani plakatu na jednu z akci pristiho tydne- a uvedomila si, jak mi podobne kratochvile v poslednim pulroce chybely!Den nasledujici je o poznani klidnejsi… Kawant se vratil do svych zajetych koleji, ulice se castecne vyprazdnily, zato pribylo odpadku, mezi kterymi se potulovaly kravy, kozy a psi. Take v nasem centru je v tyto dny jak vymeteno. Vetsina kluku odjela na prazdniny domu do svych vesnic a zustalo tu je
n par z tech, ktere v pristim tydnu cekaji zaverecne zkousky v desatem (tedy poslednim) rocniku.
Odpoledne deti z vesnice privedly k nam do centra Edvarda- nemeckeho studenta, ktery pul roku studoval v Dehli a do Kawantu prijel prave kvuli velkemu festivalu (a zaroven “zlatemu hrebu” Holi), ktery se mel konat nazitri. Na pristi dva dny se z nas stala nerozlucna dvojka, coz jsem ocenila zejmena v nekonecnem davu rozvasnenych Indu v prubehu nasledujiciho dne. Poprve tady jsem totiz pocitila, ze bych se ulicemi sama jit bala… Nebo se prinejmensim necitila prijemne…
Tato velkolepa oslava, kterou zaroven svatky Holi konci, totiz do Kawantu privedla nekolik tisicovek lidi ze sirokeho okoli. Jak ale rikaji sami mistni, tradice i tady pomalu vymira, a tak zatimco drive mestem virily skupinky slavnostne oblecenych tanecniku, jejichz tradicni tance doprovazely bubny a chresteni koralku, dnes se ulicemi vali nekonecne davy prevazne muzu, zatimco zeny s jemnym vyrazem os
tychu ve tvari postavaji kolem. Tradicni muzske kurty a slavnostni sari pritom vystridaly pestrobarevne klobouky, kterym dodava na exkluzivite alobal a papirova trubka vydavajici neuveritelne protivny zvuk. K festivalu take patri ohromne kusy cukrove trtiny, kterou si muzete koupit a jako jakysi suvenyr prinest domu, kde ji pak sporadate. Nasi kluci necemu takovemu samozrejme nemohli odolat, a tak jsme vecer sedeli spolecne na dvorku a cucali sladke kmeny.
Krome cukrove trtiny se vsak tyto dny vyznacuji i mnozstvim jinych specialnich pokrmu. Je to napriklad papet- smazena placka podobna koblizku nebo specialni zeleninove placky- jak jinak nez take smazene, ktere se podavaji spolecne s kari omackou. S Edvardem jsme si na nich pochutnali v jedne z mistnich “restauraci”- miste, ktere svym sice svym interierem chut k jidlu moc nepovzbuzovalo, ale s ohledem na pocty hostu slo jiste o vyhlaseny podnik.
Cely festival je pry mezi mladymi lidmi chapan take jako prilezitost, jak si najit zivotniho partnera. Je to jedna z mala moznosti, kdy lide opusti sve vesnice a koncenntruji s v tak obrovskem mnozstvi na jednom miste. S postupujicim odpolednem jsme si mohli i my vsimnout mladych kluku, kteri se odvazili oslovit nektere divky. Snad za tim stala vseobecne uvolnena atmosfera, s
nad vzrustacici hladinka alkoholu v krvi. V Indii (a zejmena na venkove) je totiz spolecnost prisme delena na muzskou a zenskou a jakykoli kontakt mezi obema pohlavimi je spise vyjimkou…
Videt celkove nadseni v tvarich kolem byl opravdu zazitek. V takovych chvilich si uvedomite, ze tito lide nepotrebuji k zivotu mnoho. Casto jejich majetek tvori hlineny dum a par buvolu, se kterymi casto sdileji jednu mistnost. Kdykoli se vsak na ne usmejete, vrati vam usmev zpatky. A prave toto je pro me ta prava Indie.
Vecer pak patri studiu a me
