Jak se zije v Kawantu…

Dny ubihaji jako voda, je tomu uz vic jak 14 dni, co jsem pristala na letisti v Bombaji.

Zvykam si naprijemne chladna indicka rana a horka odpoledne (podle mistnich je stale obdobi zimy, takze se da alespon v noci prijemne spat). Kluci si zvykaji na me, uz me tolik neokukuji a berou me proste jako jednoho z rady dobrovolniku, kteri uz skolou a internatem prosli.

V oblezeni kluku

Jak vypada takovy bezny den skolaka na indickem venkove?

Vetsina deti nepochazi primo z Kawantu, ale z nektere z okolnich vesnic. Pres skolni rok tedy ziji na jednom z internatu- klucicim (salesianskem) nebo divcim, ktery provozuji dominikanky. Jen asi petina deti dochzzi do skoly

z domovu. Na internate Dona Bosca den zacina pred sestou. Kluci se budi za zvuku hudby, ktera pripomina smesici indickeho popu a neceho neidentifikovatelneho a aby toho nebylo malo, jeden z asistentu tento “budicek” doplnuje zvonenim na zvon, ktery je zavesen uprostred dvorku. Chte- nechte pro me den zacina jeste driv, nez se poradne rozedni. Po ranni modlitbe maji kluci snidani a pote asi hodinu casu, pred skolou, ktery venuji studiu. V tu dobu je ranni mse, ktere se sem tam take ucastnim.

V pul osme rano zacina vyucovani ve skole. Ja sama ucit ctyri hodiny anglictiny. Moji studentici jsou ale navybirani z tech deti, ktere anglictinu nezvladaji. V praxi to znamena, ze jsem je po nekolika dnech usilovneho snazeni

naucila predstavit se, nekteri z nich uz take zvladaji napsat zakladni slovicka… Pomalu vsak taky opada jejich prvotni nadseni, kdy jsem pro ne byla zajimava nejen ja osobne tim, ze jsem proste bila, ale bavilo je take uceni prostrednictvim nejruznejsich kvizu, her a obrazku… Nyni citi, ze hodiny “zavani” anglictinou a to se jim

prestava zamlouvat. Co naplat, me ruzove predstavy pomalu ber

ou za sve a cim dal vic pocituju potrebu naucit se gujaratstinu. Se svymi asi sesti vetami si totiz rozhodne nevystacim…Ve skole mam kazde dopoledne dve hodiny anglictiny, pricemz kazda z nich trva skoro hodinu a pul…. V me skupince je vzdy jen kolem 12- 24 deti mezi desiti a trinacti lety, coz je v beznych indickych pomerech naprosto nevidana vec… Tridy tady totiz maji mezi 50 a 60 zaky, takze si umite predstavit, z eve skole je to jako v ule.

Vyucovani konci vetsinou kolem jedne odpoledne. Kluci bezi na “boarding” (internat), odhazuji sve batohy bud do velkych mistnosti, ktere slouzi jako loznice a studovny zaroven nebo primo na dvorek. Misto skolni uniformy si natahuji sva usmudlana tricka a kratasy a s kopacakem nebo kriketovymi palkami bezi na hriste, to aby vyuzili kazdou minutku, kterou maji pred obedem.

Hlasity zvuk zvonu svolava za par minut vsechny do haly, kde si kazdy z kluku vezme svuj velky kovovy tac, se kterym se tlaci v dvacetimetrove rade na obed.Jak se va

ri pro dve ste vecne hladovych capartu? Proste.Na internat je prilepeny pristresek, ktery slozi jako kuchyn. Vari tady tri mistni zeny, jako sporak slouzi kovovy plat na hlinenych kamnech,na kterem se vari v obrovskych kotlich. Veskera zelenin

a se kraji na zemi na drevenych prknech, na nichz se stejne tak pr

ipravuji obrovske chlebove placky, ktere si kluci mezi

sebou rozlamuji.

Pote, co deti dostanou svoji porci, sporadane se sesednou do rad nebo do skupinek na zem a basti. V Indii se ji rukama. Pro me osobne je to zatim manualne hodne narocna zalezitost, ale I tenhle um je pry otazkou casu. Napriklad ryzi se zeleninov

ou smesi si prsty poradne rozhnetene, z prstu udelate jakousi “lzicku”, do ktere smes naberete. Palcem pak obsah dlane posoupnete do ust.

Jak snadne, ze :-). V nasi jidelene nastesti mame k dispozici pribor, takze se casto zbabele chopim vidlicky- to abych se aspon trochu najedla.

To, co na stole nesmi nikdy chybet (at je rano ci vecer) je ryze a chapatti- obilne placky hodne pripominajici tortilly, ktere se ji jako priloha prakticky k jakemukoli jidlu. Taky na koreni si zacinaji ma usta zvykat. To, co se mi zprvu zdalo jako nesnesitelne palive, ted bastim jakoby nic. Mozna mi jen odumrelo par stovek chutovych bunek- kdo vi…

Cas po obede je vyhrazeny takzvanou free session- kluci proste maji volny prostor na hrani her, povidani, lezenbi po stromech a podobne. Ti mladsi z nich maji odpoledne hodinu her na hristi a ke kazdemu dni take patri uklid celeho centra.

Kluci pracuji v zahrade, na poli, zametaji prijezdove cesty, zalevaji kvetiny nebo umyvaji podlahu. Kazdy presne vi, co je jeho ukol, zadne odmlouvani a ulejvani jen sem tam.

Vecer pak patri studiu a metreti hodine anglictiny se sedmaky. Protoze se vetsinou ucime na basketballovem hristi, kam donesem tabuli a kluci si posedaji na zem kolem me, neni vzdy jednoduche udrzet jejich pozornost.

To, z ceho jsou vzdy nadseni, jsou jakekoli hry a kvizy, pri kterych musi behat jako blazni a porazit tak ostatni.

Po veceri maji kluci asi pulhodinku na hrani her, obcas koukame na filmy (jako treba na Mr. Beana minuly tyden:-)… A dalsi den je za nami.

Byt navstevnikem z jineho sveta

Tahle rutina pro me vsak neni pravidlem. Sem tam me Gregory vezme do okolnich vesnic, kde funguji tzv. “self help groups”. Obyvatele se jednou tydne schazi, resi, co je potreba koupit ci zorganizovat a snazi se prijit na to, jak si vzajemne pomoci.

Ve chvili, kdy v takove vesnici vystoupim z auta, se kolem me sebehne dobra dvacitka deti, okukuji me, chechtaji se nebo rovnou utikaji schovat se za palmu nebo do pole. Jejich zvedavot je ale vetsi nez strach a kdyz navic vytahu fotak,

Casto se take stane, ze me v dome okamzite prisoupnou plastovou zidli, do ruky strci hrnek sladkeho cerneho caje s mlekem a cela rodina vcetne soused ze sirokeho okoli me obestoupi a jen na me ukazuji, septaji si o me, neco mi vehementne vysvetluji nebo se jen culi.udelam par snimku a ty jim ukazu, chnapnou me za ruku a tahnou do svych hlinenych domku, abych tam vyfotila take jejich “mami”, “papa” nebo kravu.

Tanec, barvy, festivaly

Za tech par tydnu, co jsem v Indii, jsem zazila uz peknou radku festivalu ci jinych podobnych udalosti. Mezi nimi byly dva Dny zen, kdy se do kawantu z okolnich vesnic sjelo nekolik stovek Indek, ktere byly nastrojene v trpytiv

ych sarich a na krku se jim houpaly tezke stribrne obruce posazene penizky. Krome toho, ze se proste setkaly, byl pro ne pripraveny kulturni program detmi z internatu- kluci I holky tancili, hrali scenky nebo zpivali.

Prave ted probiha ve vsech indickych mestech a vesnicich Holi- festival barev. Vcera vecer se na mnoha mistech zapalovaly obrovske symbolicke ohne, kolem kterych se hinduiste modlili a tancovali. Dnes po sobe pro zmenu strikaji barvami a cele mesto se tak meni v obrovske bojiste. Festival bude pokracovat jeste dva dny, kdy bude cele mesto tancit, hrat a zpivat a vse bude v pohybu…

Kluci maji prazdniny, takze stredisko osirelo… Vcera jse pri te prilezitosti navstivili nekolik jejich rodin a krome caje jsme byli pohosteni typickym gujaratskym jidlem domorodych obyvatel- smazenymi kukuricnymi plackami, pikatnimi zeleninovymi “karbanatky” a “toddy”- stavou z kokosove palmy, ktera chutna jako neco mezi burcakem a starymi fuseklemi.

Obydli techto lidi jsou vetsinou uplacany z hliny, v lepsim pripade z nepalenych cihel a jednu mistnost sdili rodina spolecne s byky a kravami, ktere jsou privazany k tramum v rohu mistnosti. Pohostinnost Indu nezna mezi a dokud nabizi, zpravidla byste meli s usmevem prijimat.

Zapad slunce ve vesnici s palmami, obilnymi policky, psy, kozami a kravami a neuveritelnym mnozstvim pobihajicich deti byl neuveritelnym zazitkem…