Tam, kde je dalajlama doma...

Sedím na verandě pod plápolajícími tibetskými vlaječkami. V ruce miska s ovocem, před očima zasněžené himalájské kopce, na nichž se roztančují první paprsky vycházejícího slunce. Všude je klid, slyším jen zpěv ptáků a zdálky ke mně doléhá hvizd orlů kroužících kolem vrcholků hor. Vzduch je příjemně chladivý. Kouzlo okamžiku. To je snad to jediné, co dokáže tento okamžik vystihnout... 

 O několik minut později vyrážím se svými kamarády z Anglie (kteří se na několik dní stali mými společníky na cestě) k místní škole a vesničce pro tibetské uprchlíky. Máme neuvěřitelné štěstí. Dalajlama je tu totiž zrovna také. A nejen to. Po tři dny má ve škole své ´teaching´- přednášky. O půl osmé tedy společně s dívkami v tradičních tibetských krojích a dalšími stovkami lidí čekáme u schodů školy, které organizátoři narychlo skrápějí vodou. Teplota totiž i tady  rychle stoupá a i když jsme ve dvou tisících metrech, už v osm hodin ráno přesahuje třicet stupňů. 

Za několik okamžiků přijíždí kolona aut a v jednom z nich rozeznávám rozesmátou tvář Jeho svatosti. Těch několik vteřin, kdy prochází jen necelé dva metry od nás a zdraví se s tibetskými uprchlíky, jsou neuveřitelně silným momentem...

Také některé myšlenky ze samotné přednášky, kterou posloucháme v anglickém překladu, se mě skutečně dotkly a vryly se kdesi hluboko.

McLeod Ganj je městečkem na úpatí Himalájí, které se stalo domovem pro tibetskou exilovou vládu. Právě sem také obvykle míří první kroky těch, kterým se podařilo překonat Himaláje na útěku z Tibetu do Indie. A mnoho Tibeťanů tu také zůstává. Někteří mají krámek se šperky, oblečením či  ručně pletenými rukavicemi a ponožkami, jiní provozují tibetskou restauraci nebo hotýlek. A snaží se vší silouudržet si svoji kulturu a náboženství. Schází se při nejrůznějších příležitostech, své děti posílají do tibetských škol a snaží se hledat stále nové a nové cesty, jak zachránit svoji zemi. 

Všichni také mají společný úsměv na tváři jakousi laskavost v očích. Ta se vytrácí snad jen ve chvíli, kdy vyprávějí svůj životní příběh. Místo ní se jim někdy v očích slzy. Měla jsem možnost povídat si s několika Tibeťany. Vyslechla jsem věci, které mi vyrazily dech. Příběhy o zoufalství, beznaději, velké odvaze i rozhodování mezi záchranou přítelova života a jistou smrtí v rukou čínských vojáků. a taky o naději, že se jednou vše změní...

Na tomto krásném místě pod vrcholky zasněžených Himalájí jsem strávila několik dní. Procházela jsem se po okolních kopcích, vyzkoušela snad všechny tibetské speciality (mezi nimiž jednoznačně vede rýžové víno!), zkusila nemyslet na nic při meditaci a koupala se pod horským, průzračně čistým,  vodopádem. A večery trávila dlouhými hovory s Ester z Německa, se kterou jsem sdílela pokojík se dvěmi matracemi na zemi. Jinak nic. Tady si ale člověk uvědomí, že k životu opravdu nepotřebuje o moc víc...

Amritsar a Punjab- aneb trochu jiná Indie

Uplynul měsíc. Měsíc ode dne, kdy jsem přijela do Jaipuru, kdy jsem se rozhodla prřjmout místo studijního poradce. A téměř mesic od chvíle, kdy jsem se  rozhodla přerezervovat svůj let domu, do Česka ,a zustat o něco déle. Doufám, ze budu mít co nejdřív možnost napsat o této zkušenosti něco málo víc.

Nyní jsem však opět na cestě, která pro mě doslova znamená víc, nez její cíl.

O severu Indie jsem snila od doby, kdy jsem poprvé otevrřla svůj Lonely Planet. Vidět tak Himaláje! A místo, ke žije Dalajlama se svoji exilovou vladou! Protože jsou ale indické vzdálenosti, a tedy i čas potřebný k cestovaní rozdilné od těch evropských, zvolila jsem původně o neco schůdnějši ale stejně uchvatnou cestu Rajastanem.

Jak ale řikaji sami Indove "sab kutch mi lega India" (V Indii není nic nemožné), a tak jsem teď v Amritsaru, který je domovem pro jeden z nejkrásnějších a neuctívanějších chramů Indie- Golden temple.

 Od  tohoto města jsem očekávala mnohé. Panjabi Indy s mohutným  plnovousem, velkým turbanem na hlavě a tradiční dýkou za pasem. Ulice plné hluku a mumraje, jaký je mozne zažít stejně jako všude jinde v Indii. A uprostřed toho "zlaty chram", jež je nejdůležitějším poutním místem sikhů, kteří se odklonili od islamu před nekolika staletími.

To, co jsem ale v Amritsaru zažila, předčilo veskerá moje očekáváni a představy, které jsem o tomto poutním místě měla...

Autobus mě po 16 hodinách cesty vysadil na podezřele vypadajícím nadraží. "Kde to jsem?" "To je Amritsar, "odvětil znuděně řidič, častoval mě pohledem plným nezájmu a za par okamžiků zmizel i s autobusem za zatáčkou.  Jeden z mých spolucestujících mi však ochotně poradil, jak že se mohu dostat do centra města, společně jsme nasedli do cyklo- rikši, a tak jsem se za necelou půlhodinku stanula přímo před komplexem Golden templu.

Se svojí krosnou míjím procesí Indů, kteří svá obrovská zavazadla nesou pohodlně na hlavě . Míří tam, co já- do poutnické ubytovny v těsné blízkosti chrámu. Denně jich tu přichazi několik desítek tisic. A jak se přiblížit atmosféře tohoto místa víc, než spolu s těmi, kteří se tu přišli poklonit bohu?

Ve chvíli, kdy vsupuji na nádvoří  poutního domu, nabízí se mi neuvěřitelný pohled. Stovky poutníků tady posedávají, povídají si, pokřikují či tiše čekají, zda se na ně dostane misto v ubytovně nebo budou muset přespat v otevřené hale opodál. Ať tak či tak, nocleh dostane každý. Zadarmo či za dobrovolný příspěvek. Lidé tady jí, spí, perou prádlo, modli se. A do toho všeho tady pobihé velke množství povykujících dětí...

"Yes, room is available" zubí se na mě obezní panjabský muž s plnovousem a vede mě do sekce pro cizince. Je tu uz dobrých dvacet dalšich turistů- většina z nich s dredy, s několikatýdenním  strništěm a  ve vybledlých tričkách, ktere prozrazují, ze v Indií cestují uz nějaký ten pátek. Vyměňujeme si vzájemně zkušenosti a dodávame odvahy jít ven- teplota totiž stoupá každou minutu a kolem poledne, kdy dosahuje  48 stupňů, máte neodbytný pocit, že musíte dostat infarkt!

O chvílí později však před branami chrámu odkládám své žabky do úschovny výměnou za mosazný štítek. Do templu se vstupuje zásadně bosky. Procházím bazénkem s vodou, abych očistila chodidla a následně velkou branou z bíleho mramoru a ... stojím v úžasu na obrovskem nádvoří s promenádou a velkou vodni nádrží v centru. Uprostřed toho stojí Golden temple, ktery v odpoledním slunci září, až oči přechází.

Jako bych se ocitla v jiném světě. Kolem jsou tisíce lidí, stovky jich stojí v dlouhé řadě aby se mohli pomodlit uvnitř v chrámu. Další se svlékají a noří do posvatné vody, jiní se modlí na břehu nádrže a každý se z ní alespoň jednou napije- to aby se prý zbavil jakéhokoli neduhu.

Panuje tu klid a jakási posvátná úcta. Všude tu jsou také dobrovolníci, kteří žíznivým poutníkům nabízejí vodu a téměř nepřetržitě svlažují mramorovou podlahu rozpálenou sluncem. Pomoci může každý. V jednu chvíli tak asi stovka lidí utváří spontánně řetěz a mladí i staří lijí hektolitry vody na dlažbu. 

Sedím tady, uchvácena duchovní atmosférou tohoto místa. Nikdy jsem nic podobného nezažila. A pravděpodobně uz ani nezažiju. 

A to ještě netuším, že o pár metrů dál je obrovská poutnická jidelna, která- ostatně tak jako vše ostatní-  funguje téměř výhradně jen na bázi dobrovolnictví... 

Vznikla v 17. století, když jeden z deseti sikhských Guru dostal od otce  20 rupii a úkol využít je co nejlepe. Guru se rozhodl vymyslet systém, jak by mohl nasytit vsechny potrebné. Dnes se tu pro poutníky vaří na 100 tisíc porcí denně. A dobrovolníci se podilí na všem - od krajení zeleniny či zázvoru, pres pečenií chleba chapatti, roznášení porcí tha-li až po mytí nádobí. Vítaná je každá pomoc, a tak jsem se zapojila i já když jsem společně s dalšími dvěmi stovkami dobrovolníku myla nadobi a rozdávala talíře přichazejícím poutníkům...

Spoustu času jsem ale strávila v samotnem chrámovém komplexu. Jen jsem seděla a nasávala atmosféru. 

A večer se spolu s dalšími několika tisíci turisty rozjela k indicko- pákistánské hranici, abychom se stali svědky slavnostního večerního ceremoniálu přihranični stráže.
Na indické straně hranice se tyčí munumentální brána s podobiznou Ghándího. Pákistán má podobnou. Je na ní však vyobrazen prezident. Na obou stranách hranice jsou davy lidí, kteří v nesnesitelném  horku zapadajícho slunce čekají na půlhodinovou výměnu stráží... Na indické straně hraje hlasitá hudba, lidé skandují, a začínají tancovat. Spolu s několika dalšími cestovateli se k nim přidávám i já a v několika minutách se indická část hranice mění ve velký open air taneční parket. To  Pákistánci jsou mnohem umírněnější.  Je jich také mnohem méně a bez větších projevů sedí na tribunách a čekají, co přijde.

 V půl sedmé věčer ceremoniál začíná. Naprosto synchronně a v neuvěřitelné rychlostli tady mašírují jak indičtí, tak pákistánští vojáci. Jeijch  pochod připomíná spíš běh sem a tam, občas se zastaví, zasalutují  a už jsou pryč. Neuvěřitelná podívaná! Celá událost je završena slavnostním stažením obou vajek- indické i té pákistánské- a hlavně okamžikem, na který všichni čekají- otevřením obrovské brány dělící oba státy. Tento moment je doprovázen neskrývaným nadšením všech přihlížejících. Oba státy se alespoň symbolicky a na pár chvil o něco více přiblížily...

Pushkar- "Mekka" hinduistu a hippie raj v jednom!

Ma dalsi cesta  vedla z Bundi do Pushkaru- mesta, ktere vic nez cokoli jineho pripomina jeden velky trh se vsim, na co si jen vzpomenete. 

Rozprostira se kolem 52 posvatnych lazni ("gahts"), ve kterych hinduiste nejcasteji za ranniho rozbresku  ocistuji sve telo, ale hlavne ducha. Dosud jsem nezazila mystictejsi  okamzik nez tehdy, kdy jsem za vychodu slunce sedela na mramorovych stupnich vedoucich k vodni hladine a sledovala desitky Indu, kteri u lazne obetovali pri zapalenych vonnych tycinkach kokosove orechy, koupali se ve vode a modlili se k bohum.

Krom nich tu byly samozrejme vsudypritomne kravy a psi, po plechovych strechach okolnich domu se prohanely opice a poletovali holubi.

Hinduiste maji velkou uctu ke vsemu zivemu. Kravu by zivote nezabili a v pripade, ze by nejake ublizili napriklad pri dopravni nehode (neni divu, po ulicich jich ve mestech i na vesnicich polehavaji mraky), musi svuj "hrich" odcinit pekne mastnou pokutou a snad i nejakym ocistnym ceremonialem. Krome toho ale nenechaji zadne zvire hladovet. Chapatti od snidane tak najdou vdecne stravniky ve psech a kozach, opice jsou tak mazane, ze v nouzi nemaji problem nakrast cokoli a pro holuby muzete krmeni primo koupit. Kdyz jsem tuto koupi odmitla, vyslouzila jsem si od prodavace posedavajicicho se svymi pytliky zrni na ulici notne prekvapeny pohled, ktery byl nasledovan opovrzlivym odfrknutim...

 Pushkar je pravym hippie rajem. Centrum mesta je jednim velkym bazaarem, na kterem muzete koupit vse od pestrobarevnych tasek, pres kalhoty, kozene indicke botky az po cetky vseho druhu.

Taky je to pry mesto tech, kteri hledaji svoji duchovni cestu nebo cestovatelu, kteri do Indie prijeli za marihuanovym opojenim. Sehnat hasis ci neco podobneho by tu opravdu nebyl problem...

Kdyz jsem se jednoho dopoledne vydala k chramu tyciciho se na prudkem kopci nad mestem, zapovidala jsem se s knezimi, kteri odpocivali na upati svahu v cihlovem pristresku a kourili jointa. Okamzite mi take nabidli. Predstava toho, ze bych se "zhulila" spolu s hinduistickymi knezimi mi prisla tak bizardni a humorna, ze jsem nad tim par vterin uvazovala... Nakonec vsak zvitezil zdravy rozum a obava, co ze by to ze mnou udelalo...

Jedna pikantnost na okraj: Kdyz jsem se vyskrabala k vyse zminenemu chramu, nestacila jsem se divit. vyhled na mesto byl krasny, o to horsi byl poheld na odpadky povalujici se vsude okolo. Plastove lahve, sacky, stare boty a dalsi predmety, u kterych jsem ani nechtela vedet, o co by se mohlo jednat. Na indicky zvyk odhazovani cehokoli kamkoli jsem si uz za ty mesice pomalu zvykla. U tohoto chramu me to i presto trosku sokovalo. Zatimco si knezi, kteri jsou za peci o nej oficialne zodpovedni, uzivali sve jointove opojeni, jejich posvatne misto chatra... Kdyz jsem se s nimi na ceste zpet dala do reci, svedla jsem nenapadne tema hovoru na jejich praci a vzhled templu.  Vedela jsem, ze to bude nejspis k nicemu, ale nedalo mi to, abych se nezeptala, zda to nejsou prave oni, kdo by tu mel udrzovat poradek. Odpovedi mi byli siroke usmevy, podekovani za jiste dobre minene doporuceni a vysvetleni, ze problemem jsou turiste, kteri vsude odhazuji odpadky (haha) a pry, kdyz jsem tak aktivni, muzu ten neporadek odklidit sama... Ano, opet jsem se presvedcila, ze tema zaneradenych ulic neni indum jaksi bllizke... ve zkratce-  nepochodila jsem :-)

Do Pushkaru jsme s Pavlou prijely mimo sezonu, takze jsme za celou dobu ve meste potkaly jen hrstku cizincu. Jak to tady ale musi zit od rijna do brezna! Temer kazdy dum je bud hotel, kavarna ci  restaurace se stresnim vyhledem.
Neznam lepsi pocit, nez sedet na strese v lehatku, pit masala caj a kochat se vyhledem na slunce zapadajici za hinduisticky templ  nad mestem. A take na cerici se vodni hladinu posvatnych lazni, ktere podle hinduistu vznikly, kdyz Brahma upustil lotosovy kvet na Zem....


Dokonala pohoda, kterou clovek muze zazit snad jen tady, ve svatem meste...

Bundi- nenapadna perla Rajastanu

Sedmihodinova cesta autobuse do Bundi byla zazitkem, na ktery je tak nezapomenu. V autobusech, ktere jezdi na delsi vzdalenost, ma clovek v zasade dve moznosti. Za A) zarezervovat si klasicke sedadlo, za B) zvolit jedno z lehatek, ktere jsou ve dvou patrech umisteny po obvodu celeho vozidla. Po zkusenosti z Vietnamu, kdy nas pres noc na techto "postelich" pokousaly stenice, jsem zvolila sedadlo a namlouvala si, ze se prece vyspim vsude. A kdyz ne? Rano jsem v Bundi a tam si zdrimnu ihned, jakmile najdu guesthouse...

Ma predtucha se vyplnila temer okamzite po nasednuti o autobusu. Stezi jsem nasla svoje misto, nacpala pod sedadlo krosnu a otevrela rezavejici okynko, protoze v tady  zacinalo byt neprijemne nedychatelno a teplota i pres pozdni vecerni hodinu prekracovala tricitku. V zapeti se k memu sedadlu priritila sedmiclenna rodina, babicka se s nekolika detmi namackla na postel naproti a moji sousedkou se stala maminka s nemluvnetem. "Fajn", oddychla jsem si, protoze v mych nejcernejsich predstavach to byl obrovsky Ind v potrhanych zapachajicich satech, zastrenym pohledem uprenym dlouhe hodiny na me a dechem, ktery spolecne se zcernalymi zuby prozrazuje, ze dotycny je velkym milovnikem zvykaciho tabaku... 

Uz o deset minut jsme se vsak na dvojsedadle mackali ctyri, a to, kdyz prisla asi dvacetileta divka, bez jakehokoli uvodu se protahla kolem me sousedky a vmackla se mezi nas. Kdyz videla muj tazavy pohled, roztahla pusu od ucha k uchu tak, jak to umi snad jen Indky a komolenou anglictinou se zeptala: "do you feel comfotrable?" Co na tohle mate odpovedet! Pousmala jsem se take a prijala tento fakt jako dalsi vec, ktera dela  Indii tak jedinecnou. Divka se navic dusovala, ze vystupuje za dve hodiny, takze vidina vetsiho prostoru a spanku preci jen nebyla uplne v nedohlednu. Nakonec se ukazalo, ze misto, kde ma spolucestujici vyseda, je jen hodinu a pul vzdalene od Bundi,  takze jsme velkou cast cesty stravily povidanim a klimbanim jedna druhe na rameni.... 

Rano jsem do Bundi dorazila v pul pate rano. Do rozedneni zbyvala jeste minimalne hodina, autobus nas vyhodil na podezrelem miste u hlavni cesty do mestecka, ja nejak ve svem Lonely Planetu nestihla najit ten spravny a prijatelne levny guesthouse a navic se kolem me behem pul minuty srotilo asi deset ridicu rick-shi, ale i zvedavci, kteri pobavene prihlizeli tomu, jak jsem se snazila usmlouvat nehorazne nadsazenou cenu za odvoz do centra... Po pul hodine se mi podarilo premluvit asi ctyricetileteho "riksaka", ktery na me po dohode vycenil sve vykotlane zuby. Ve spechu jsme ve svem batuzku vyhrabala peprak a jakoby nic jsem jej svirala celou cestu ke guesthousu. I kdyz se z ridice nakonec vyklubal celkem ferovy chlapik, clovek nikdy nevi, ze...

Ve chvilli, kdy jsem vstoupila do pokoje a shodila batoh, jsem se nezmohla na nic jineho, nez sebou placnout na postel trosku se vyspat.

Po dvouhodinovem spanku jsem si dala sprchu (v indickem prostredi to znamena, ze si v koupelne napustite kybl vody, kterou se pomoci maleho kyblicku polivate) a vyrazila obhlidnout trh. Ke snidani jsem si koupila ovoce a v poulicni "cajovne" si dala ten nejlepsi masala caj, co jsem zatim v Indii okusila! Taky jsem z cajovnika Krishny vyloudila recept, takze  po mem navratu se muzete tesit na skutecny labuznicky zazitek :-)

Odpoledne jsme pak stravila prochazenim uzkych, klikatych ulicek Bundi, vyrkrabala se na kopec nad mestem, kde se mi otevrel vyhled na tisice modre omitnutych domecku a impozantni palac jakoby vytesany do svahu protejsi skaly... Take jsem se seznamila s klukem pracujicim v cestovni agenture, ktery me vzal k jezernimu domu Kiplinga, jenz tady, v Bundi, napsal cast sve Knihy Dzungli. 

Nasledujici den jsem se rozhodla pronajmout si kolo a  vyjet do okolnich vesnic. Cilem meho cyklovyletu mel bych chram ve dvacet kilometru vzdalenem  Ramashwaru. Bylo ale takove horko a slunicko prazilo tak silne, ze jsem se v pulce cesty musela naprosto vycerpana vzpruzit indickym cajem, ktery v kramku na okraji vesnice varila starsi zena obklopena tremi povykujicimi detmi. Po pulhodine anglicko-gujaratsko-hindske konverzace s mistnimi "stamgasty" a po odmitnuti jointa od chlapika se zastrenym pohledem, co mi nabizel, ze me na motorce zaveze, kam jen budu chtit (samozrejme hned pote, co dokouri svoji marihuanovou cigaretu) jsem vyrazila dal. 

Jen tak na okraj, obzvlaste na vesnicich zenu venku temer nepotkate. Kdekoli jsme projizdela, narazela jsem jen na muze, kteri se mohli pretrhnout, jak ochotne mi radili, kudy se dat dal... Casto posedavali pred stanky, kde se prodava vse mozne od zvykaciho tabaku po pepsi, klabosili dlouhe hodiny pri piti caje a vypadali, ze nemaji co na praci. Zeny jsou naproti tomu doma, staraji se krom hospodarstvi take o deti a venku je potkate vetsinou jen kdyz nesou ve velkych hlinenych nadobach na hlave vodu nebo pred sebou zenou stado koz ci buvolu... Alespon takovy dojem ve ne vesnicky kolem Bundi zanechaly a kdyz jsem se na tento "ukaz" zeptala chlapiku posedavajicich pred jednim z kramku, zpusobila jsem jen huronsky smich...

Po ceste jsem take potkala Sest kilometru pred mym cilem jsem se pak zhrountila na lavicku pred dalsim z rady indickych podniku lemujicich silnici. Okamzite jsem vyvolala zajem mistnich, kteri se zacali v zapeti vyptavat, odkud ze to jsem a jestli jsem vdana. V podobnych pripadech jsem se uz naucila rozeznavat, kdy mohu rict pravdu  (tedy, ze nejsenm "married") a kdy je bezpecnejsi  bezostysne zalhat. Tentokrat jsem bez mrknuti oka gujaratsky odvetila, ze vdana jsem, ale muj manzel se dnes rozhodl zustat v Bundi a uzit si nicnedelani.
Chlapici neskryvali sve prekvapeni a snad i pohorseni z toho, ze me manzel necha jet samotnou na kole a vubec, ze nade mnou nema dohled. Utvrdilla jsem je, ze pro evropske pary tohle neni problem. Vyuzila jsem radoby chapaveho, zahloubaneho pokyvovani a prevedla jsem rec na tema, ktere me zajimalo mnohem vic: "Jak je to skutecne daleko do tempelu?" "Cheer kilometer. Je lamba he" ("sest kilometru. je to daleko"). Po zhodnoceni situace a sve fyzicke kondice jsem usoudila, ze chram asi dnes neuvidim. Najednou mi jeden z muzu nabidl, at necham kolo zamcene, kde je, ze me k chramu sveze svym autem. Nevim, co me to napadlo, snad bylo na vine me vysileni zkombinovane s touhou dorazit k cili, a tak jsem souhlasila. Jakmile jsem vsak nasedla do rozhrkane dodavky, ve ktere chlapik okamzite pustil kazetu hlasiteho indickeho popu, pojala me hruza. 'Co to delam?', ptala jsem se v duchu hystericky sama sebe. Zkontrolovala jsem, ze mohu kdykoli otevrit dvere a vyskocit z auta... Nastesti nebylo nic z toho treba, z muze se vyklubal dobrak a skvely pruvodce v jedne osobe, co se mi chlubil, jak mu vsichni ve vesnici zavidi, protoze jako jeden z mala ma dve zeny. Nakonec me pozval do sveho domku na caj, a protoze v Indii se pozvani na caj proste neodmita, zpet do Bundi jsem se po dalsich 15 kilometrech na kole dostala spolecne se zapadem slunce...

Tesila jsem se na jedine. Sprchu, poradne jidlo a lassi, ktere si dam na strese hotylku pri cteni knizky a pozorovani zlataveho palace v kopci nad mestem. Chyba lavky! Kdyz jsem prijela na bazaar, uslysela jsem hlasitou tradicni rajastanskou hudbu vychazejici z jednoho z domu... Zvedave jsem sesedla z kola, a to uz me nekdo tahl dovnitr se slovy "Welcomeeee  madam, this is my marriage and you are my guest!!!" Na nadvori domu sedelo asi sedmdesat svatebnich hostu v krasnych svatecnich sarich a oblecich a uprostred toho vseho ja- ve svem propocenem tricku a spinavych kalhotech. Chtela jsem se schovat nekam do kouta a nenapadne se po deseti minutach vytratit, ale misto toho jsem byla donucena tancit s zenichem, jeho  bratry, sestrami, tetami, sestrenicemi i matkou... Rodina me pak vecer pozvala na veceri a musim rict, ze tento vecer patril k tem nejlepsim, jake jsem v Indii zazila. Zenichovi pribuzni otevreli indickou whisky ze ktere mi i pres me namitky neustale dolevali, vyptavali se na moji rodinu, na Evropu a co ze tady, v Indii, delam, chechtali se od ucha k uchu a placali me do zad spolu s neustalym opakovanim gujaratskeho  'Paula, tame saru ce! '  ("Paula, ty jses teda dobra!")...
Musela jsem take slibit, ze se dostavim na dalsi cast oslavy, ktera se bude konat za dva dny. Svatby v Indii totiz mohou trvat az tyden a jsou plne tradicnich obradu, tance, hudby a jidla.

Zajimave vsak je, ze se vse odehrava jen v rodine zenicha. Veskere veseli a tanceni do rana se musi obejit bez nevesty. Pro tu zenich se vsi paradou jede spolecne se vsemi svatebnimi hosty az posledni den rano. V dome divky pak probehne obrad a novomanzelka se v zapeti prestehuje do rodiny sveho muze. Vetsina snatku je take predem dohodnutych a mladi lide se pred nim vidi jen parkrat (ti stastnejsi z nich), a to vetsinou za doprovodu obou rodin. Jake pozdvizeni jsem zpusobila, kdyz jsem rekla, ze v me zemi se lide nejdrive zamiluji, nejakou dobu spolu "chodi" a az pote se rozhodnou, zda se chteji vzit. Z toho, ze zivotniho partnera nevybiraji rodice, zustaval mnohym z nich rozum stat...

V Bundi jsem nakonec stravila pet dni. Objevovala jsem zapadla zakouti mestecka, rano se prochazela  k jezerum, kde jsem s dalsimi Indy cvicila jogu, pila jsem  masala caj a klabosila nad nim s dalsimi cestovateli, ktere jsem tady potkala a vecery travila budto sledovanim zapadu slunce u chramu nad mestem nebo v guesthousu, kde jsme spolu s dalsimi hosty pekli chapatti a nasledne je do noci pojidali.
Bylo to taky tady, kde jsem zcela neprozretelne chtela posnidat na strese pri kycovitem vychodu slunce. Ovoce, susenky, kafe. Behem pul minuty se na me vrhlo asi deset opic, ktere mi zcela bezostysne ukradly celou snidani. Z milych zviratek se staly krvelacne bestie, ze kterych beha mraz po zadech a nezbyva, nez utikat. Jsou to pekne mazane stvoreni :-) Ve chvili, kdy si nacpaly pupky, sedly na protejsi strechu a koukaly na me, jakoby nic...

Jednoho dne jsme se spolu s mym sousedem Danym z Anglie vydali do Chittorgharu. Nad timto mestem se tyci nejvetsi pevnost v Rajastanu a jedna z nejimpozantnejsich v cele Indii. Ma sest kilometru od vychodu na zapad a kdyz sedite na jejich hradbach, mate pocit, jakobyste  byli v nebesich. A chramy, palace, nadrze a vyhlidkove ci obranne veze davaji tomuto mistu naprosto magickou atmosferu. Stejne jako vesnicka Chittorghar, ve ktere jakoby se zastavil cas...

Z Bundi jsem odjizdela  jen nerada. Musela jsem totiz opustit svatebni veseli, na ktere jsem byla pozvana. Po slavnostnim obede, ktery sestaval ze smazenych, langosum podobnych bochanku a Allo masaly (zeleninovo-bramborove smesi v masala omacce, notne okorenene chilli) jsem se vydala na autobus.

Prede mnou byla sestihodinova cesta do Pushkaru- posvatneho mesta hinduistu...

Colors of Rajastan- Udajpur

V pulce dubna jsem se rozloucila s Kawantem i  s "mymi"  kluky a zamackla slzu pri programu, ktery mi na rozloucenou pripravili.

Nasedla jsem do jeepu, ktery me vzal do Barody- nejblizsiho mesta, odkud je mozne vzit vlak na sever- do Rajastanu. Prave Rajastan se stal cilem meho ctrnactideniho putovani a uz prvni minuty me presvedcily o tom, ze to bude skutecne  dobrodruzstvi.

System rezervace vlaku je v Indii ponekud komplikovany. Existuje zde asi osm ruznych kategorii a urovni komfortu, mezi kterymi si cestujici muze vybirat. Kdyz uz se clovek rozhodne a zarezervuje si sedadlo ci lehatko na urcite datum, je vic nez mozne, ze se dostane jen na tzv. waiting list. Cekate pak, zda se misto uvolni a vy budete moci skutecne vlakem cestovat. Na podobnem wainting listu jsem se ocitla i ja, a i kdyz bylo me sedadlo potvrzeno, nepodarilo se mi jej ve vlaku, ktery cital asi petadvacet vagonu, najit.

Moje hledani bylo nakonec korunovane naskakovanim do pomaluse rozjizdejici soupravy. Noc jsem pak stravila na rozlamanych prycnach, ktere jsou za normalnich okolnosti uzivane jako misto pro odkladani zavazadel. I kdyz dost nepohodlna, presto byla tato cesta zazitkem sama o sobe. Seznamila jsem se s indickou rodinou, ktera mi delala celou noc spolecnost, takze devet hodin ve vlaku uteklo jako voda...

Rano me privital Udajpur v cele sve honosne krase. Toto mesto se razem stalo (a doposud je) mym nejoblibenejsim v celem Rajastanu. Neni divu, ze jej kdosi pred temer sto  padesati lety oznacil za "nejromantictejsi misto na indickem subkontinentu".

Udajpur se rozprostira na kopcich mezi jezery, takze na kazdem rohu nabizi nadherne vyhledy na palace, chramy a ostruvky. Jak Indove (a nejen oni) tvrdi, jsou to Benatky vychodu. A ja musim jen souhlasit. 
V tomto meste jsem potkala take ty nejmilejsi lidi doposud. Mela jsem mozna stesti, protoze cestuji v "low season". Mezi cervencem a breznem se vsichni honi za turisty a byznysem, nyni spis lide relaxuji a jen prilezitostne neco prodaji par chtivym cestovatelum, kteri do Rajastanu prijedou nyni, v lete (v tu nejnevhodnejsi dobu, kdy teplota stoupa k 48 stupnum).
Prvni den jsem tedy stravila prochazenim se po meste, popijenim caje s prodavaci a klabosenim s lidmi. Uz po par hodinach vedel cely bazaar, ze ja jsem "ta, co umi mluvit v gujaratstine" a tahle prednost se pozdeji odrazila take na ochote prodavacu smlouvat o cene zbozi.

Lide celkove velmi ocenuji, kdyz se snazite mluvit jejich jazykem. I pozdeji, kdyz jsem pochytila zaklady hindstiny, se mi to osvedcilo a stale a znova osvedcuje. Casto se mi stane, ze v  obchode stravim i hodinu, povidam si s prodavaci i ostatnimi zakazniky, piju caj a to ani nemusim nutne nic koupit. A kdyz uz neco kupuji, smlouvani o cene je mnohem snazsi. Obchodnik totiz pookreje, kdyz misto "it' s expensive- I' ll take it for one hundred fifty" reknu "je manga he- mei je eg so patschas rupia lelo"...

Ale zpet k Udajpuru. Prvni den k veceru jsem se pred mestskym palacem setkala s Pavlinou- moji spolucestovatelkou, ktera priletela z Prahy. Nebyla jsem tak na zvedave pohledy indickych chlapiku i dlouhe cesty  autobusem sama a i vecery preci jen lip ubihaji ve dvou :-)

V Udajpuru jsme v nasledujicich dnech spolecne prozkoumaly snad kazdy kout mesta. Mestsky palac, jehoz zdi zdobi miniaury s vesmes morbidnimi scenami lovu na tygry a medvedy i hinduisticky chram, kam jsme vkrocily presne ve chvili, kdy zacinala hodinova modlitba. Za doprovodu bubnu a nespoctu zvonku se chramem ozyval zpev, tleskani, nekteri lide tancili, jini stali nehnute, s pohledem uprenym na boha Visnu- stribrnou sochu ovencenou kvety a zahalenou v dymu vonnych tycinek. Nepopsatelny zazitek!

Ve tri hodiny vzdalenem Ranakpuru jsme objevily 600 let stary jainsky chram, misto, ve kterem se doslova snoubi priroda s vytvorem lidskych rukou. Nadherne zdobene sloupy z bileho mramoru, nekolik set let stary  strom, ktery vyrusta z mramorove podlahy a zakouti a terasy, ve kterych clovek muze hodiny prosedet, vnimat mystickou atmosferu mista a premyslet... Byl to prave Ranakpur, kde jsme ochutnaly jedno z pravnich (a  rozhodne neposlednich) tha-li, jez nam naservirovali za smesny peniz v jidelne pro poutniky .  V dalsich dnech jsem podnikly cyklovylet kolem jezer,  a na strese uzivaly nadherne romantiky mesta, jehoz vecerni svetla se odrazely v jezerni hladine.

Jednoho horkeho vecera, kdyz jsme na jedne ze stresnich restauraci pily masala  caj, jsme zahlidly obrovske  ceren ptaky, kteri se jako velky tmavy mrak prohaneli nad jezerem. Podivne bylo, ze ackoli meli rozmery bez problemu presahujici velikost havranu, navydavali temer zadny zvuk. Po nekolika minutach usilovneho sledovani, kdy jsme skoro prepadly pres zabradli, jsme sokovane zjistily, ze nejde o ptaky, ale netopyry... cela podivana byla tak trochu  jak z hororu od Hit.... Kdyz jsme s ocima navrch ptaly  cisnika, jestli to jsou skutecne netopyri, nevzrusene odvetil, ze to jsou jen ti mali.... Casto se nad jezerni hladinou prohaneji i takovi, kteri maji v rozpeti skoro metr...

Bylo to take v Udajpuru, kde jsme se rozhodly, ze zkusime cast cesty podniknout jedna bez druhe. Zkusit, jake to je, objevovat Indii jako solo cestovatelky... a protoze jsem se ja touzila podivat do Bundi a Pavlina do Jodpuru, nase cesty se na par dni rozdelily...

Rozloucily jsme se tedy nejen s Udajpurem, ale take navzajem Kazdy den jsme vsak byly ve spojeni, abychom se ujistily, ze je s tou druhou vse v poradku.

A o necely tyden pozdeji jsme se opet setkaly v Pushkaru... 

Festival Holi- barvy, masky a silenstvi po indicku

Dny kolem prvniho breznoveho uplnku patri v Indii jednomu z nejvetich festivalu vubec- festivalu barev (neboli Holi). Vsechna mesta a vetsina vesnic se promeni v mista pulzujici tancem, maskami a nezbytnymi barvami, ktere se v natlakovanych petlahvich stavaji bez nadsazkky zbrani s destrukntivni silou.

Ja, jakozto zvedava ceska holka, jsem si nepripoustela nastrahy techto dni, ackoli me jimi mistni neustale strasili a od svych salesianu mi bylo doporuceno vubec nevychazet za brany naseho centra. Jsem ale poprve (a dost mozna taky naposled) v Indii, takze nechat si neco takoveho ujit? Ani nahodou!

Cely festival zacina v predvecer uplnku. Ve vsech mestech a vesnicich se zapaluji obrovske

hranice, ve kterych se spaluji papirovi draci.

Nasledujici den zacina prave indicke silenstvi. Uz od rana Kawantem znely rytmy bubnu, mesto se plnilo lidmi- nekteri tuto prilezitost vyuzili jako prilezitost k prodeji zeleniny, latek ci koreni, ale vetsina se sjela za jedinym cilem- uzit si den, kdy bratr nezna bratra a nikdo neunikne nicive sile plastovych lahvi c

Ja sama jsem se do mesta vydala celkem dvakrat. Jednou jsem neunikla poradnemu splichanci od sklupinky deti, ktere se mi jen par vterin pred utokem cele rozes

mate tlacily pred objektivem fotoaparatu. Me bile platene kalhoty vzaly za sve, ale po

kud je nevyperu, budu mit alespon trvalou pamatku na Holi.

Ke druhe

“vyprave” do centra deni jsme se odhodlala navecer. Skupinky rozdovadenych a znacne podnapilych chlapiku snad odradil muj vyhruzny pohled a razantni “No color!” nebo snad byli mym odporem jen tak zaskoceni, ze jsem stacila uniknout driv,nez si uvedomili, co ze to vlastne chteli.

At tak ci onak, muzi okukovali o poznani vice, nekteri zpomalovali sve motorky a snazili se svym “helouuu, hau ar juu?” navazat kontakt nebo alespon poutali pozotnost svym “cicici”… Cestou z mesta jsem se stavila na caj k sestrem dominikankam, ktere mi bez cavyku rekly, ze jsem naprosty blazen, nebot v tyto dny neni radno motat se po ulicich sama...

i oranzoveho prachu, ktery lide ziskavaji rozdrcenim ususenych oranzovych kvetu. Jmeno srtomu, z na nemz kvety naleznete, jsem (tak jako vetsinu nazvu v hinstine) zapomnela ihned, jakmile mi jej kluci rekli .

Krome toho, ze me kluci ucili hrat na buben, jsem se pustila do malovani plakatu na jednu z akci pristiho tydne- a uvedomila si, jak mi podobne kratochvile v poslednim pulroce chybely!Den nasledujici je o poznani klidnejsi… Kawant se vratil do svych zajetych koleji, ulice se castecne vyprazdnily, zato pribylo odpadku, mezi kterymi se potulovaly kravy, kozy a psi. Take v nasem centru je v tyto dny jak vymeteno. Vetsina kluku odjela na prazdniny domu do svych vesnic a zustalo tu je

n par z tech, ktere v pristim tydnu cekaji zaverecne zkousky v desatem (tedy poslednim) rocniku.

Odpoledne deti z vesnice privedly k nam do centra Edvarda- nemeckeho studenta, ktery pul roku studoval v Dehli a do Kawantu prijel prave kvuli velkemu festivalu (a zaroven “zlatemu hrebu” Holi), ktery se mel konat nazitri. Na pristi dva dny se z nas stala nerozlucna dvojka, coz jsem ocenila zejmena v nekonecnem davu rozvasnenych Indu v prubehu nasledujiciho dne. Poprve tady jsem totiz pocitila, ze bych se ulicemi sama jit bala… Nebo se prinejmensim necitila prijemne…

Tato velkolepa oslava, kterou zaroven svatky Holi konci, totiz do Kawantu privedla nekolik tisicovek lidi ze sirokeho okoli. Jak ale rikaji sami mistni, tradice i tady pomalu vymira, a tak zatimco drive mestem virily skupinky slavnostne oblecenych tanecniku, jejichz tradicni tance doprovazely bubny a chresteni koralku, dnes se ulicemi vali nekonecne davy prevazne muzu, zatimco zeny s jemnym vyrazem os

tychu ve tvari postavaji kolem. Tradicni muzske kurty a slavnostni sari pritom vystridaly pestrobarevne klobouky, kterym dodava na exkluzivite alobal a papirova trubka vydavajici neuveritelne protivny zvuk. K festivalu take patri ohromne kusy cukrove trtiny, kterou si muzete koupit a jako jakysi suvenyr prinest domu, kde ji pak sporadate. Nasi kluci necemu takovemu samozrejme nemohli odolat, a tak jsme vecer sedeli spolecne na dvorku a cucali sladke kmeny.

Krome cukrove trtiny se vsak tyto dny vyznacuji i mnozstvim jinych specialnich pokrmu. Je to napriklad papet- smazena placka podobna koblizku nebo specialni zeleninove placky- jak jinak nez take smazene, ktere se podavaji spolecne s kari omackou. S Edvardem jsme si na nich pochutnali v jedne z mistnich “restauraci”- miste, ktere svym sice svym interierem chut k jidlu moc nepovzbuzovalo, ale s ohledem na pocty hostu slo jiste o vyhlaseny podnik.

Cely festival je pry mezi mladymi lidmi chapan take jako prilezitost, jak si najit zivotniho partnera. Je to jedna z mala moznosti, kdy lide opusti sve vesnice a koncenntruji s v tak obrovskem mnozstvi na jednom miste. S postupujicim odpolednem jsme si mohli i my vsimnout mladych kluku, kteri se odvazili oslovit nektere divky. Snad za tim stala vseobecne uvolnena atmosfera, s

nad vzrustacici hladinka alkoholu v krvi. V Indii (a zejmena na venkove) je totiz spolecnost prisme delena na muzskou a zenskou a jakykoli kontakt mezi obema pohlavimi je spise vyjimkou…

Videt celkove nadseni v tvarich kolem byl opravdu zazitek. V takovych chvilich si uvedomite, ze tito lide nepotrebuji k zivotu mnoho. Casto jejich majetek tvori hlineny dum a par buvolu, se kterymi casto sdileji jednu mistnost. Kdykoli se vsak na ne usmejete, vrati vam usmev zpatky. A prave toto je pro me ta prava Indie.

Jak se zije v Kawantu…

Dny ubihaji jako voda, je tomu uz vic jak 14 dni, co jsem pristala na letisti v Bombaji.

Zvykam si naprijemne chladna indicka rana a horka odpoledne (podle mistnich je stale obdobi zimy, takze se da alespon v noci prijemne spat). Kluci si zvykaji na me, uz me tolik neokukuji a berou me proste jako jednoho z rady dobrovolniku, kteri uz skolou a internatem prosli.

V oblezeni kluku

Jak vypada takovy bezny den skolaka na indickem venkove?

Vetsina deti nepochazi primo z Kawantu, ale z nektere z okolnich vesnic. Pres skolni rok tedy ziji na jednom z internatu- klucicim (salesianskem) nebo divcim, ktery provozuji dominikanky. Jen asi petina deti dochzzi do skoly

z domovu. Na internate Dona Bosca den zacina pred sestou. Kluci se budi za zvuku hudby, ktera pripomina smesici indickeho popu a neceho neidentifikovatelneho a aby toho nebylo malo, jeden z asistentu tento “budicek” doplnuje zvonenim na zvon, ktery je zavesen uprostred dvorku. Chte- nechte pro me den zacina jeste driv, nez se poradne rozedni. Po ranni modlitbe maji kluci snidani a pote asi hodinu casu, pred skolou, ktery venuji studiu. V tu dobu je ranni mse, ktere se sem tam take ucastnim.

V pul osme rano zacina vyucovani ve skole. Ja sama ucit ctyri hodiny anglictiny. Moji studentici jsou ale navybirani z tech deti, ktere anglictinu nezvladaji. V praxi to znamena, ze jsem je po nekolika dnech usilovneho snazeni

naucila predstavit se, nekteri z nich uz take zvladaji napsat zakladni slovicka… Pomalu vsak taky opada jejich prvotni nadseni, kdy jsem pro ne byla zajimava nejen ja osobne tim, ze jsem proste bila, ale bavilo je take uceni prostrednictvim nejruznejsich kvizu, her a obrazku… Nyni citi, ze hodiny “zavani” anglictinou a to se jim

prestava zamlouvat. Co naplat, me ruzove predstavy pomalu ber

ou za sve a cim dal vic pocituju potrebu naucit se gujaratstinu. Se svymi asi sesti vetami si totiz rozhodne nevystacim…Ve skole mam kazde dopoledne dve hodiny anglictiny, pricemz kazda z nich trva skoro hodinu a pul…. V me skupince je vzdy jen kolem 12- 24 deti mezi desiti a trinacti lety, coz je v beznych indickych pomerech naprosto nevidana vec… Tridy tady totiz maji mezi 50 a 60 zaky, takze si umite predstavit, z eve skole je to jako v ule.

Vyucovani konci vetsinou kolem jedne odpoledne. Kluci bezi na “boarding” (internat), odhazuji sve batohy bud do velkych mistnosti, ktere slouzi jako loznice a studovny zaroven nebo primo na dvorek. Misto skolni uniformy si natahuji sva usmudlana tricka a kratasy a s kopacakem nebo kriketovymi palkami bezi na hriste, to aby vyuzili kazdou minutku, kterou maji pred obedem.

Hlasity zvuk zvonu svolava za par minut vsechny do haly, kde si kazdy z kluku vezme svuj velky kovovy tac, se kterym se tlaci v dvacetimetrove rade na obed.Jak se va

ri pro dve ste vecne hladovych capartu? Proste.Na internat je prilepeny pristresek, ktery slozi jako kuchyn. Vari tady tri mistni zeny, jako sporak slouzi kovovy plat na hlinenych kamnech,na kterem se vari v obrovskych kotlich. Veskera zelenin

a se kraji na zemi na drevenych prknech, na nichz se stejne tak pr

ipravuji obrovske chlebove placky, ktere si kluci mezi

sebou rozlamuji.

Pote, co deti dostanou svoji porci, sporadane se sesednou do rad nebo do skupinek na zem a basti. V Indii se ji rukama. Pro me osobne je to zatim manualne hodne narocna zalezitost, ale I tenhle um je pry otazkou casu. Napriklad ryzi se zeleninov

ou smesi si prsty poradne rozhnetene, z prstu udelate jakousi “lzicku”, do ktere smes naberete. Palcem pak obsah dlane posoupnete do ust.

Jak snadne, ze :-). V nasi jidelene nastesti mame k dispozici pribor, takze se casto zbabele chopim vidlicky- to abych se aspon trochu najedla.

To, co na stole nesmi nikdy chybet (at je rano ci vecer) je ryze a chapatti- obilne placky hodne pripominajici tortilly, ktere se ji jako priloha prakticky k jakemukoli jidlu. Taky na koreni si zacinaji ma usta zvykat. To, co se mi zprvu zdalo jako nesnesitelne palive, ted bastim jakoby nic. Mozna mi jen odumrelo par stovek chutovych bunek- kdo vi…

Cas po obede je vyhrazeny takzvanou free session- kluci proste maji volny prostor na hrani her, povidani, lezenbi po stromech a podobne. Ti mladsi z nich maji odpoledne hodinu her na hristi a ke kazdemu dni take patri uklid celeho centra.

Kluci pracuji v zahrade, na poli, zametaji prijezdove cesty, zalevaji kvetiny nebo umyvaji podlahu. Kazdy presne vi, co je jeho ukol, zadne odmlouvani a ulejvani jen sem tam.

Vecer pak patri studiu a metreti hodine anglictiny se sedmaky. Protoze se vetsinou ucime na basketballovem hristi, kam donesem tabuli a kluci si posedaji na zem kolem me, neni vzdy jednoduche udrzet jejich pozornost.

To, z ceho jsou vzdy nadseni, jsou jakekoli hry a kvizy, pri kterych musi behat jako blazni a porazit tak ostatni.

Po veceri maji kluci asi pulhodinku na hrani her, obcas koukame na filmy (jako treba na Mr. Beana minuly tyden:-)… A dalsi den je za nami.

Byt navstevnikem z jineho sveta

Tahle rutina pro me vsak neni pravidlem. Sem tam me Gregory vezme do okolnich vesnic, kde funguji tzv. “self help groups”. Obyvatele se jednou tydne schazi, resi, co je potreba koupit ci zorganizovat a snazi se prijit na to, jak si vzajemne pomoci.

Ve chvili, kdy v takove vesnici vystoupim z auta, se kolem me sebehne dobra dvacitka deti, okukuji me, chechtaji se nebo rovnou utikaji schovat se za palmu nebo do pole. Jejich zvedavot je ale vetsi nez strach a kdyz navic vytahu fotak,

Casto se take stane, ze me v dome okamzite prisoupnou plastovou zidli, do ruky strci hrnek sladkeho cerneho caje s mlekem a cela rodina vcetne soused ze sirokeho okoli me obestoupi a jen na me ukazuji, septaji si o me, neco mi vehementne vysvetluji nebo se jen culi.udelam par snimku a ty jim ukazu, chnapnou me za ruku a tahnou do svych hlinenych domku, abych tam vyfotila take jejich “mami”, “papa” nebo kravu.

Tanec, barvy, festivaly

Za tech par tydnu, co jsem v Indii, jsem zazila uz peknou radku festivalu ci jinych podobnych udalosti. Mezi nimi byly dva Dny zen, kdy se do kawantu z okolnich vesnic sjelo nekolik stovek Indek, ktere byly nastrojene v trpytiv

ych sarich a na krku se jim houpaly tezke stribrne obruce posazene penizky. Krome toho, ze se proste setkaly, byl pro ne pripraveny kulturni program detmi z internatu- kluci I holky tancili, hrali scenky nebo zpivali.

Prave ted probiha ve vsech indickych mestech a vesnicich Holi- festival barev. Vcera vecer se na mnoha mistech zapalovaly obrovske symbolicke ohne, kolem kterych se hinduiste modlili a tancovali. Dnes po sobe pro zmenu strikaji barvami a cele mesto se tak meni v obrovske bojiste. Festival bude pokracovat jeste dva dny, kdy bude cele mesto tancit, hrat a zpivat a vse bude v pohybu…

Kluci maji prazdniny, takze stredisko osirelo… Vcera jse pri te prilezitosti navstivili nekolik jejich rodin a krome caje jsme byli pohosteni typickym gujaratskym jidlem domorodych obyvatel- smazenymi kukuricnymi plackami, pikatnimi zeleninovymi “karbanatky” a “toddy”- stavou z kokosove palmy, ktera chutna jako neco mezi burcakem a starymi fuseklemi.

Obydli techto lidi jsou vetsinou uplacany z hliny, v lepsim pripade z nepalenych cihel a jednu mistnost sdili rodina spolecne s byky a kravami, ktere jsou privazany k tramum v rohu mistnosti. Pohostinnost Indu nezna mezi a dokud nabizi, zpravidla byste meli s usmevem prijimat.

Zapad slunce ve vesnici s palmami, obilnymi policky, psy, kozami a kravami a neuveritelnym mnozstvim pobihajicich deti byl neuveritelnym zazitkem…