Colors of Rajastan- Udajpur

V pulce dubna jsem se rozloucila s Kawantem i  s "mymi"  kluky a zamackla slzu pri programu, ktery mi na rozloucenou pripravili.

Nasedla jsem do jeepu, ktery me vzal do Barody- nejblizsiho mesta, odkud je mozne vzit vlak na sever- do Rajastanu. Prave Rajastan se stal cilem meho ctrnactideniho putovani a uz prvni minuty me presvedcily o tom, ze to bude skutecne  dobrodruzstvi.

System rezervace vlaku je v Indii ponekud komplikovany. Existuje zde asi osm ruznych kategorii a urovni komfortu, mezi kterymi si cestujici muze vybirat. Kdyz uz se clovek rozhodne a zarezervuje si sedadlo ci lehatko na urcite datum, je vic nez mozne, ze se dostane jen na tzv. waiting list. Cekate pak, zda se misto uvolni a vy budete moci skutecne vlakem cestovat. Na podobnem wainting listu jsem se ocitla i ja, a i kdyz bylo me sedadlo potvrzeno, nepodarilo se mi jej ve vlaku, ktery cital asi petadvacet vagonu, najit.

Moje hledani bylo nakonec korunovane naskakovanim do pomaluse rozjizdejici soupravy. Noc jsem pak stravila na rozlamanych prycnach, ktere jsou za normalnich okolnosti uzivane jako misto pro odkladani zavazadel. I kdyz dost nepohodlna, presto byla tato cesta zazitkem sama o sobe. Seznamila jsem se s indickou rodinou, ktera mi delala celou noc spolecnost, takze devet hodin ve vlaku uteklo jako voda...

Rano me privital Udajpur v cele sve honosne krase. Toto mesto se razem stalo (a doposud je) mym nejoblibenejsim v celem Rajastanu. Neni divu, ze jej kdosi pred temer sto  padesati lety oznacil za "nejromantictejsi misto na indickem subkontinentu".

Udajpur se rozprostira na kopcich mezi jezery, takze na kazdem rohu nabizi nadherne vyhledy na palace, chramy a ostruvky. Jak Indove (a nejen oni) tvrdi, jsou to Benatky vychodu. A ja musim jen souhlasit. 
V tomto meste jsem potkala take ty nejmilejsi lidi doposud. Mela jsem mozna stesti, protoze cestuji v "low season". Mezi cervencem a breznem se vsichni honi za turisty a byznysem, nyni spis lide relaxuji a jen prilezitostne neco prodaji par chtivym cestovatelum, kteri do Rajastanu prijedou nyni, v lete (v tu nejnevhodnejsi dobu, kdy teplota stoupa k 48 stupnum).
Prvni den jsem tedy stravila prochazenim se po meste, popijenim caje s prodavaci a klabosenim s lidmi. Uz po par hodinach vedel cely bazaar, ze ja jsem "ta, co umi mluvit v gujaratstine" a tahle prednost se pozdeji odrazila take na ochote prodavacu smlouvat o cene zbozi.

Lide celkove velmi ocenuji, kdyz se snazite mluvit jejich jazykem. I pozdeji, kdyz jsem pochytila zaklady hindstiny, se mi to osvedcilo a stale a znova osvedcuje. Casto se mi stane, ze v  obchode stravim i hodinu, povidam si s prodavaci i ostatnimi zakazniky, piju caj a to ani nemusim nutne nic koupit. A kdyz uz neco kupuji, smlouvani o cene je mnohem snazsi. Obchodnik totiz pookreje, kdyz misto "it' s expensive- I' ll take it for one hundred fifty" reknu "je manga he- mei je eg so patschas rupia lelo"...

Ale zpet k Udajpuru. Prvni den k veceru jsem se pred mestskym palacem setkala s Pavlinou- moji spolucestovatelkou, ktera priletela z Prahy. Nebyla jsem tak na zvedave pohledy indickych chlapiku i dlouhe cesty  autobusem sama a i vecery preci jen lip ubihaji ve dvou :-)

V Udajpuru jsme v nasledujicich dnech spolecne prozkoumaly snad kazdy kout mesta. Mestsky palac, jehoz zdi zdobi miniaury s vesmes morbidnimi scenami lovu na tygry a medvedy i hinduisticky chram, kam jsme vkrocily presne ve chvili, kdy zacinala hodinova modlitba. Za doprovodu bubnu a nespoctu zvonku se chramem ozyval zpev, tleskani, nekteri lide tancili, jini stali nehnute, s pohledem uprenym na boha Visnu- stribrnou sochu ovencenou kvety a zahalenou v dymu vonnych tycinek. Nepopsatelny zazitek!

Ve tri hodiny vzdalenem Ranakpuru jsme objevily 600 let stary jainsky chram, misto, ve kterem se doslova snoubi priroda s vytvorem lidskych rukou. Nadherne zdobene sloupy z bileho mramoru, nekolik set let stary  strom, ktery vyrusta z mramorove podlahy a zakouti a terasy, ve kterych clovek muze hodiny prosedet, vnimat mystickou atmosferu mista a premyslet... Byl to prave Ranakpur, kde jsme ochutnaly jedno z pravnich (a  rozhodne neposlednich) tha-li, jez nam naservirovali za smesny peniz v jidelne pro poutniky .  V dalsich dnech jsem podnikly cyklovylet kolem jezer,  a na strese uzivaly nadherne romantiky mesta, jehoz vecerni svetla se odrazely v jezerni hladine.

Jednoho horkeho vecera, kdyz jsme na jedne ze stresnich restauraci pily masala  caj, jsme zahlidly obrovske  ceren ptaky, kteri se jako velky tmavy mrak prohaneli nad jezerem. Podivne bylo, ze ackoli meli rozmery bez problemu presahujici velikost havranu, navydavali temer zadny zvuk. Po nekolika minutach usilovneho sledovani, kdy jsme skoro prepadly pres zabradli, jsme sokovane zjistily, ze nejde o ptaky, ale netopyry... cela podivana byla tak trochu  jak z hororu od Hit.... Kdyz jsme s ocima navrch ptaly  cisnika, jestli to jsou skutecne netopyri, nevzrusene odvetil, ze to jsou jen ti mali.... Casto se nad jezerni hladinou prohaneji i takovi, kteri maji v rozpeti skoro metr...

Bylo to take v Udajpuru, kde jsme se rozhodly, ze zkusime cast cesty podniknout jedna bez druhe. Zkusit, jake to je, objevovat Indii jako solo cestovatelky... a protoze jsem se ja touzila podivat do Bundi a Pavlina do Jodpuru, nase cesty se na par dni rozdelily...

Rozloucily jsme se tedy nejen s Udajpurem, ale take navzajem Kazdy den jsme vsak byly ve spojeni, abychom se ujistily, ze je s tou druhou vse v poradku.

A o necely tyden pozdeji jsme se opet setkaly v Pushkaru...