Amritsar a Punjab- aneb trochu jiná Indie

Uplynul měsíc. Měsíc ode dne, kdy jsem přijela do Jaipuru, kdy jsem se rozhodla prřjmout místo studijního poradce. A téměř mesic od chvíle, kdy jsem se  rozhodla přerezervovat svůj let domu, do Česka ,a zustat o něco déle. Doufám, ze budu mít co nejdřív možnost napsat o této zkušenosti něco málo víc.

Nyní jsem však opět na cestě, která pro mě doslova znamená víc, nez její cíl.

O severu Indie jsem snila od doby, kdy jsem poprvé otevrřla svůj Lonely Planet. Vidět tak Himaláje! A místo, ke žije Dalajlama se svoji exilovou vladou! Protože jsou ale indické vzdálenosti, a tedy i čas potřebný k cestovaní rozdilné od těch evropských, zvolila jsem původně o neco schůdnějši ale stejně uchvatnou cestu Rajastanem.

Jak ale řikaji sami Indove "sab kutch mi lega India" (V Indii není nic nemožné), a tak jsem teď v Amritsaru, který je domovem pro jeden z nejkrásnějších a neuctívanějších chramů Indie- Golden temple.

 Od  tohoto města jsem očekávala mnohé. Panjabi Indy s mohutným  plnovousem, velkým turbanem na hlavě a tradiční dýkou za pasem. Ulice plné hluku a mumraje, jaký je mozne zažít stejně jako všude jinde v Indii. A uprostřed toho "zlaty chram", jež je nejdůležitějším poutním místem sikhů, kteří se odklonili od islamu před nekolika staletími.

To, co jsem ale v Amritsaru zažila, předčilo veskerá moje očekáváni a představy, které jsem o tomto poutním místě měla...

Autobus mě po 16 hodinách cesty vysadil na podezřele vypadajícím nadraží. "Kde to jsem?" "To je Amritsar, "odvětil znuděně řidič, častoval mě pohledem plným nezájmu a za par okamžiků zmizel i s autobusem za zatáčkou.  Jeden z mých spolucestujících mi však ochotně poradil, jak že se mohu dostat do centra města, společně jsme nasedli do cyklo- rikši, a tak jsem se za necelou půlhodinku stanula přímo před komplexem Golden templu.

Se svojí krosnou míjím procesí Indů, kteří svá obrovská zavazadla nesou pohodlně na hlavě . Míří tam, co já- do poutnické ubytovny v těsné blízkosti chrámu. Denně jich tu přichazi několik desítek tisic. A jak se přiblížit atmosféře tohoto místa víc, než spolu s těmi, kteří se tu přišli poklonit bohu?

Ve chvíli, kdy vsupuji na nádvoří  poutního domu, nabízí se mi neuvěřitelný pohled. Stovky poutníků tady posedávají, povídají si, pokřikují či tiše čekají, zda se na ně dostane misto v ubytovně nebo budou muset přespat v otevřené hale opodál. Ať tak či tak, nocleh dostane každý. Zadarmo či za dobrovolný příspěvek. Lidé tady jí, spí, perou prádlo, modli se. A do toho všeho tady pobihé velke množství povykujících dětí...

"Yes, room is available" zubí se na mě obezní panjabský muž s plnovousem a vede mě do sekce pro cizince. Je tu uz dobrých dvacet dalšich turistů- většina z nich s dredy, s několikatýdenním  strništěm a  ve vybledlých tričkách, ktere prozrazují, ze v Indií cestují uz nějaký ten pátek. Vyměňujeme si vzájemně zkušenosti a dodávame odvahy jít ven- teplota totiž stoupá každou minutu a kolem poledne, kdy dosahuje  48 stupňů, máte neodbytný pocit, že musíte dostat infarkt!

O chvílí později však před branami chrámu odkládám své žabky do úschovny výměnou za mosazný štítek. Do templu se vstupuje zásadně bosky. Procházím bazénkem s vodou, abych očistila chodidla a následně velkou branou z bíleho mramoru a ... stojím v úžasu na obrovskem nádvoří s promenádou a velkou vodni nádrží v centru. Uprostřed toho stojí Golden temple, ktery v odpoledním slunci září, až oči přechází.

Jako bych se ocitla v jiném světě. Kolem jsou tisíce lidí, stovky jich stojí v dlouhé řadě aby se mohli pomodlit uvnitř v chrámu. Další se svlékají a noří do posvatné vody, jiní se modlí na břehu nádrže a každý se z ní alespoň jednou napije- to aby se prý zbavil jakéhokoli neduhu.

Panuje tu klid a jakási posvátná úcta. Všude tu jsou také dobrovolníci, kteří žíznivým poutníkům nabízejí vodu a téměř nepřetržitě svlažují mramorovou podlahu rozpálenou sluncem. Pomoci může každý. V jednu chvíli tak asi stovka lidí utváří spontánně řetěz a mladí i staří lijí hektolitry vody na dlažbu. 

Sedím tady, uchvácena duchovní atmosférou tohoto místa. Nikdy jsem nic podobného nezažila. A pravděpodobně uz ani nezažiju. 

A to ještě netuším, že o pár metrů dál je obrovská poutnická jidelna, která- ostatně tak jako vše ostatní-  funguje téměř výhradně jen na bázi dobrovolnictví... 

Vznikla v 17. století, když jeden z deseti sikhských Guru dostal od otce  20 rupii a úkol využít je co nejlepe. Guru se rozhodl vymyslet systém, jak by mohl nasytit vsechny potrebné. Dnes se tu pro poutníky vaří na 100 tisíc porcí denně. A dobrovolníci se podilí na všem - od krajení zeleniny či zázvoru, pres pečenií chleba chapatti, roznášení porcí tha-li až po mytí nádobí. Vítaná je každá pomoc, a tak jsem se zapojila i já když jsem společně s dalšími dvěmi stovkami dobrovolníku myla nadobi a rozdávala talíře přichazejícím poutníkům...

Spoustu času jsem ale strávila v samotnem chrámovém komplexu. Jen jsem seděla a nasávala atmosféru. 

A večer se spolu s dalšími několika tisíci turisty rozjela k indicko- pákistánské hranici, abychom se stali svědky slavnostního večerního ceremoniálu přihranični stráže.
Na indické straně hranice se tyčí munumentální brána s podobiznou Ghándího. Pákistán má podobnou. Je na ní však vyobrazen prezident. Na obou stranách hranice jsou davy lidí, kteří v nesnesitelném  horku zapadajícho slunce čekají na půlhodinovou výměnu stráží... Na indické straně hraje hlasitá hudba, lidé skandují, a začínají tancovat. Spolu s několika dalšími cestovateli se k nim přidávám i já a v několika minutách se indická část hranice mění ve velký open air taneční parket. To  Pákistánci jsou mnohem umírněnější.  Je jich také mnohem méně a bez větších projevů sedí na tribunách a čekají, co přijde.

 V půl sedmé věčer ceremoniál začíná. Naprosto synchronně a v neuvěřitelné rychlostli tady mašírují jak indičtí, tak pákistánští vojáci. Jeijch  pochod připomíná spíš běh sem a tam, občas se zastaví, zasalutují  a už jsou pryč. Neuvěřitelná podívaná! Celá událost je završena slavnostním stažením obou vajek- indické i té pákistánské- a hlavně okamžikem, na který všichni čekají- otevřením obrovské brány dělící oba státy. Tento moment je doprovázen neskrývaným nadšením všech přihlížejících. Oba státy se alespoň symbolicky a na pár chvil o něco více přiblížily...