středa 30. června 2010

Červen… slunce, zkoušky a loučení

Každý, kdo studuje vysokou školu, jistě potvrdí, že tím nejhorším, co vás snad může potkat, je konec jarního semestru. Nejen, že jako rána z čistého nebe vás zasáhne zjištění, kolik jste toho přes semestr zanedbali a co vše musíte do zkoušky nastudovat. Navíc je venku s největší pravděpodobností tak nádherně, že to poslední, po čem toužíte, je sedět v pokoji nad hromadami knih. A popravdě, v Norsku mě učení na zkoušky dohánělo k šílenství.
Květnovou zkoušku z norštiny skládající se z testu a konverzace jsem jakž takž zvládla.
Ale šestihodinová zkouška z kognitivní psychologie se svými do detailu rozvedenými teoriemi pozornosti, myšlení a kdo ví čeho všeho ještě (a jen tak mimochodem okořeněná podrobným popisem mozkových struktur)- vše pochopitelně v odborné angličtině? Trochu silné kafe na erasmáckého studenta.

Naštěstí jsem v tom nebyla sama a tak jsme si s Terkou vyměňovaly v pravidelných intervalech zoufalé pohledy a lamentovaly nad sedmisetstránkovou knihou, která nám měla dát „jen základy“ ke zkoušce… Světe, div se, přežily jsme to.

Zkoušky v Norsku jsou opravdu masovou záležitostí. Pro tyto účely si univerzita pronajímá jakékoli větší prostory ve městě (tělocvičny, koncertní sály i společenské místnosti nejrůznějších církví).
V jedné takové jsme se sešli i my- studenti psychologie, matematiky, chemie, informatiky… Bylo nás snad na dvě stě. Asistenti nám rozdali zadání, psát jsme mohli jen na předem určené archy papírů, ze kterých se text automaticky kopíroval do třech kopií- jedna pro nás, jedna pro hodnotící a poslední do archivu university… A přestávka? Pokud potřebujete na záchod nebo snad jen na čerstvý vzduch (případně zakouřit si), můžete- ovšem za doprovodu asistenta, který na vás trpělivě počká a zavede vás až k vašemu místu- snad abyste nepodváděli. A jakou chybu jsem udělala, když jsem na test napsala své jméno! Tady jste vedení jen pod číslem- nejspíš kvůli objektivitě hodnocení. Moje fatální pochybení vyřešila běloba a vyčítavý pohled s napomenutím: „Pro příště si to pamatujte!“

Odpoledne po
zkoušce, to odpoledne, na které jsme se těšily snad celý měsíc, jsme si koupily meloun a jediným plánem bylo válet se venku na trávě a nedělat NIC. Před sebou jsme měli ještě čtrnáct dní, než odjedou i poslední zbytky Čechů, co tady v Bergenu studují.
Fantoft se holt v č
ervnu vyprázdnil… Po studentech zbyly jen ošlapané boty, které jako trofeje visí na drátech a sloupech kolem kolejí...
Nastoupily jednotky údržbářů, kteří vyměňují rozvrzaný nábytek a připravují koleje na další generaci studentů na začátku srpna.

úterý 29. června 2010

Sotra- Na dotek oceánu


Dost už bylo hor- řekli jsme si jednoho červnového pátku.
Kolem Bergenu jsme slezli všechny alespoň třikrát (nikam jinam se totiž kvůli letošní zimě a množství napadaného sněhu ještě nedávno jít nedalo).
Fjordy zařezávající se desítky kilometrů do pevniny jsou nádherné, ale po čem jsem tu vždycky toužila, bylo dojít až k otevřenému oceánu.

A v Bergenu je k tomu jedinečná příležitost. Za necelou třičtvrtě hodinu autobusem se totiž můžete dostat na Sotru- ostrov spojený s Bergenem dlouhatánským mostem, ostrov, jehož břehy se koupou ve vlnách Severního moře.
Samotná Sotra má asi 40 kilometrů. Pro náš dvoudenní výlet jsem si ale vybrali Algry- jeden z menších ostrůvků v západním cípu souostroví. Algroy má co do velikosti asi čtyři kilometry- což nemění nic na tom, že jsme na něm (k našemu překvapení) strávili dva celé dny.

Hned po výstoupení z autobusu nás překvapil silný vichr... "No co, oceán" , řekli jsme si a vydali se na západ- směrem, kde jsme tušili břeh.
K naší smůle jsme si nepořídili mapu- k čemu taky, když se budem pohybovat jen asi na čtyřkilometrovém území? Před cestou jsme se mrkli na google maps a spoléhali na vlastní orientační instinkt...

Pomyslný chodník se ale měnil v pěšinu a za chvíli tam nebyla už ani ta.
Abych to zkrátila. Dvoudenní společnost nám dělaly polodivoké ovce, racci a mušle na pláři, kterou jsme k večeru našli. Přelézali jsme křoviska a spíše než po turistických stezkách jsme chodili po chodníčkách vyšlapaných ovcemi.
A někdy ani to ne. Slezli jsme s krosnou na zádech několik skal, ale s nohama dodranýma od vřesu jsme se nakonec stejně dostali k oceánu.


A pohled na nekonečné moře stál opravdu za to...