Prvni dojmy: Barvy, tanec a pusa v jednom ohni...
itarni pracovnici, nadseni privrzenci vychodnich nabozenstvi nebo cestovatele, ktere to t
ahne do tech nejext
V mych predstavach jsem si vse vymalovala v kycovite jasnych barvach-m ve vesnicke skole na severu Indie?
negramotni a velmi lpilci na tradici a zvycich. jejich zivot se pohybuje mezi domkem uplacanym z hliny, jednou az dvema kravami a denodennimi cestami pro vodu do
Indie. Na dlouho pro me byla zemi, kterou chteji na vlastni kuzi poznat snad jen human
itarni pracovnici, nadseni privrzenci vychodnich nabozenstvi nebo cestovatele, ktere to t
ahne do tech nejext
remnejsich koutu sveta.
Touha poznat Indii se vsemi jejimi barvami, vunemi, lidmi a cvrkotem vsak dostihla i me a ukonceni studia se zdalo byt idealni prilezitosti uskutecit dost mozna mou zivotni cestu. A protoze jsem navic nekolik let pracov
ala jako dobrovolnik s detmi v nizkoprahovem klubu, proc se na par mesicu nestat dobrovolnike
V mych predstavach jsem si vse vymalovala v kycovite jasnych barvach-m ve vesnicke skole na severu Indie?
preci co by me mohlo prekvapit? Preci co by me mojhlo prakvapit? Vse jsem si predem domluvila emailem, deti budou roztomile a ucit je anglictinu preci nemuze
byt zadny, naprosto zadny problem! A ti, co me varovali pred naturou Indu a kulturnim sokem? Jiste prehani...
Musim rict, ze zatim se me predstavy z
velke casti plni. Po dlouhem letu me na letisti v Bombaji cekal otec Savio,
ktery v rukou sviral ceduli uhledne nadepsanou mym jmenem. Stale nechapu, jak se mi jej po
darilo mezi stovkami podobne cekajicich Indu podarilo najit. V chvili, kdy jsem vsak zahledla papir v rukou rozesm
atehoSavia, vedela jsem, ze je vse "v suchu".
Pulnocni Bombaj me privitala teplotou 32 stuonu. Ano, zima pry definitivne konci a zaroven pomalu zacina prave indicke leto- s teplotami, ktere za mesic prekroci i 45 stupnu!
Uz jizda taxikem nocni Bombaji byla zazitek sam o sobe. Dopravni zacpa, neustale troubici auta , motorky a rikse (mist
ni tradicni dopravni prostredek), psi a kravy polehavajici na silnici, hory odpadku a stoky, kam se jen podivate a lide, kteri maji v jejich bezprostredni
blizkosti pr
ibytek sestavajici z jedne spinave hadry, me pry za par dni prestanou vzrusovat.
To je Indie. Div
oka, hlucna, chaoticka/ a presto se zvlastnim vnitrnim radem.
I kdyz jsem leccos zazila pri sve ceste v JV Asii, indicka doprava nema konkurenci. Prednosti neexistuji, jizdni pruhy jakoby nebyly- vzdyt staci, kdyz vsechny ost
atni na svuj zamysleny manevr jaksepatri upozornite- pokiud mmozno co nejhlucnejsim klaksonem!
Prvni noc jsem stravila v utulnem pokojicku v salesiansk
em centru v Bombaji. Krome chlapeck
eho interrnatu a poradenskeho centra pro mladez provozuje toto stredisko take skolu pro 3000 (!) bombajskych kluku. Po mini- prochazce Bombaji jsem se s Gregorym- reditelem centra v Kawantu severne od Bombaje vydali na desetihodinovou cestu vlakem.
Ve vlaku neustale prochazeli prodavaci volajici "cajcajcajcaj" ci "koficajkoficajkoficaj"- s nekolika salky Darjeeingu nam cesta prijemne ubehla.
Do Kawantu jsme prijeli neco po jedenacte v noci. Kluci sedeli9 na dekach a koukali v
hale na televizi, ale jjakmile uslyseli brzdy naseho jeepu, sebehli se kolem me a s pozdravem "welkome miss" mi jeden po druhem podavali ruce. Uz prvni den jsem zjistila, ze jsou tak deti zvykle prat dobre rano, stejne jako dekovat za vyucovani.
Kluci i holcicky z Gujaratu jsou opravdu k zulibani. Jejich rodice jsou vetsinou
negramotni a velmi lpilci na tradici a zvycich. jejich zivot se pohybuje mezi domkem uplacanym z hliny, jednou az dvema kravami a denodennimi cestami pro vodu do
reky, ktera
je casto vzdalena i nekolik kilometru.
Do nasi skoly se denne schazi na 368 deti. Nektere z nich ziji v nasem internatu, jine dochazi z okolnich vesnic. V "mem" internatu je 200 kluku, kterym je mezi 9 a 18 lety, ale ti desetileti casto vypadaji, ze jim neni ani sest. Je az dojemne, jakou radost jim delaji jejich jedn
oduc
he hry, ktere se casto sestavaji z klaciku a dulku v hline. A s jakou uprimnosti ke me bezi a deli se o kousek keksiku nebo tvrde chlebove placky, kterou vytahly z usmudlane kapsy.
I kdyz si vsichni po ctyrech dnech pamatuji moje jmeno, nereknou mi jinak nez "Diddi"/ sestricko. Behem deseti vterin se jich kolem me sebehne i 30 a prekrikuji se: " Di
ddi, hau ar ju?", "Diddi, what is my name?" Yapamatovat si vsak 400 jmen je naprosto nemozne. K dnesnimu dni znam 4: Satis, Izmail, Rajesh a Vipin. Tot vse. U ostatnich se usmivam a predstiram, ze vim, o koho jde. I kdyz jsou si se svymi tmavymi obliceji a cernymi vlasky a vecne bosyma nozkama podobni jako vejce vejci...
Ve skole ucim hodiny anglictiny dopoledne, odpoledne mam pak dalsi hodinu se starsimi kluky. I kdyz by deti mely podle ucebnice zvladat minuly cas, ve skutecnosti maji problem s hlaskovanim a neprekonatelne je pro ne pochopit vetu "How are you?"
Nerozumi a jazykovou barieru se snazi prekonat tim, ze na me proste mluvi ve svem rodnem jazyce "gujarati" s presvedcenim, ze ja jim prece rozumet musim. Proste "me no english, me gujarati." A je vymalovano.
Take uceni anglictiny neni zrovna hracka. Deti nerozumi, co po nich chci, na vse odpovidaji "yes" a kdyz se jim nezda muj vyraz, pak "no". Kloudnou vetu z nich clovek nedostane, ale porad verim, ze to chce cas. zatim mi staci jejich snehobile usmevy a snaha naucit me jejich jazyk, abych jim pak lepe rozumela a nemusela mluvit "tou divnou anglictinou".
Maru nam Paula se! (Jmenuji se Paula).
PS: klavesnice tady prekvapive nemaji hacky ani carky, proto budou me prispevky vyhradne bez nich :)
