Sedím na verandě pod plápolajícími tibetskými vlaječkami. V ruce miska s ovocem, před očima zasněžené himalájské kopce, na nichž se roztančují první paprsky vycházejícího slunce. Všude je klid, slyším jen zpěv ptáků a zdálky ke mně doléhá hvizd orlů kroužících kolem vrcholků hor. Vzduch je příjemně chladivý. Kouzlo okamžiku. To je snad to jediné, co dokáže tento okamžik vystihnout...
O několik minut později vyrážím se svými kamarády z Anglie (kteří se na několik dní stali mými společníky na cestě) k místní škole a vesničce pro tibetské uprchlíky. Máme neuvěřitelné štěstí. Dalajlama je tu totiž zrovna také. A nejen to. Po tři dny má ve škole své ´teaching´- přednášky. O půl osmé tedy společně s dívkami v tradičních tibetských krojích a dalšími stovkami lidí čekáme u schodů školy, které organizátoři narychlo skrápějí vodou. Teplota totiž i tady rychle stoupá a i když jsme ve dvou tisících metrech, už v osm hodin ráno přesahuje třicet stupňů. 
Za několik okamžiků přijíždí kolona aut a v jednom z nich rozeznávám rozesmátou tvář Jeho svatosti. Těch několik vteřin, kdy prochází jen necelé dva metry od nás a zdraví se s tibetskými uprchlíky, jsou neuveřitelně silným momentem...
Také některé myšlenky ze samotné přednášky, kterou posloucháme v anglickém překladu, se mě skutečně dotkly a vryly se kdesi hluboko.
McLeod Ganj je městečkem na úpatí Himalájí, které se stalo domovem pro tibetskou exilovou vládu. Právě sem také obvykle míří první kroky těch, kterým se podařilo překonat Himaláje na útěku z Tibetu do Indie. A mnoho Tibeťanů tu také zůstává. Někteří mají krámek se šperky, oblečením či ručně pletenými rukavicemi a ponožkami, jiní provozují tibetskou restauraci nebo hotýlek. A snaží se vší silouudržet si svoji kulturu a náboženství. Schází se při nejrůznějších příležitostech, své děti posílají do tibetských škol a snaží se hledat stále nové a nové cesty, jak zachránit svoji zemi.
Všichni také mají společný úsměv na tváři jakousi laskavost v očích. Ta se vytrácí snad jen ve chvíli, kdy vyprávějí svůj životní příběh. Místo ní se jim někdy v očích slzy. Měla jsem možnost povídat si s několika Tibeťany. Vyslechla jsem věci, které mi vyrazily dech. Příběhy o zoufalství, beznaději, velké odvaze i rozhodování mezi záchranou přítelova života a jistou smrtí v rukou čínských vojáků. a taky o naději, že se jednou vše změní...
Na tomto krásném místě pod vrcholky
zasněžených Himalájí jsem strávila několik dní. Procházela jsem se po
okolních kopcích, vyzkoušela snad všechny tibetské speciality (mezi
nimiž jednoznačně vede rýžové víno!), zkusila nemyslet na nic při
meditaci a koupala se pod horským, průzračně čistým, vodopádem. A
večery trávila dlouhými hovory s Ester z Německa, se kterou jsem sdílela
pokojík se dvěmi matracemi na zemi. Jinak nic. Tady si ale člověk
uvědomí, že k životu opravdu nepotřebuje o moc víc...
