Sedmihodinova cesta autobuse do Bundi byla zazitkem, na ktery je tak nezapomenu. V autobusech, ktere jezdi na delsi vzdalenost, ma clovek v zasade dve moznosti. Za A) zarezervovat si klasicke sedadlo, za B) zvolit jedno z lehatek, ktere jsou ve dvou patrech umisteny po obvodu celeho vozidla. Po zkusenosti z Vietnamu, kdy nas pres noc na techto "postelich" pokousaly stenice, jsem zvolila sedadlo a namlouvala si, ze se prece vyspim vsude. A kdyz ne? Rano jsem v Bundi a tam si zdrimnu ihned, jakmile najdu guesthouse...
Uz o deset minut jsme se vsak na dvojsedadle mackali ctyri, a to, kdyz prisla asi dvacetileta divka, bez jakehokoli uvodu se protahla kolem me sousedky a vmackla se mezi nas. Kdyz videla muj tazavy pohled, roztahla pusu od ucha k uchu tak, jak to umi snad jen Indky a komolenou anglictinou se zeptala: "do you feel comfotrable?" Co na tohle mate odpovedet! Pousmala jsem se take a prijala tento fakt jako dalsi vec, ktera dela Indii tak jedinecnou. Divka se navic dusovala, ze vystupuje za dve hodiny, takze vidina vetsiho prostoru a spanku preci jen nebyla uplne v nedohlednu. Nakonec se ukazalo, ze misto, kde ma spolucestujici vyseda, je jen hodinu a pul vzdalene od Bundi, takze jsme velkou cast cesty stravily povidanim a klimbanim jedna druhe na rameni....
Rano jsem do Bundi dorazila v pul pate rano. Do rozedneni zbyvala jeste minimalne hodina, autobus nas vyhodil na podezrelem miste u hlavni cesty do mestecka, ja nejak ve svem Lonely Planetu nestihla najit ten spravny a prijatelne levny guesthouse a navic se kolem me behem pul minuty srotilo asi deset ridicu rick-shi, ale i zvedavci, kteri pobavene prihlizeli tomu, jak jsem se snazila usmlouvat nehorazne nadsazenou cenu za odvoz do centra... Po pul hodine se mi podarilo premluvit asi ctyricetileteho "riksaka", ktery na me po dohode vycenil sve vykotlane zuby. Ve spechu jsme ve svem batuzku vyhrabala peprak a jakoby nic jsem jej svirala celou cestu ke guesthousu. I kdyz se z ridice nakonec vyklubal celkem ferovy chlapik, clovek nikdy nevi, ze...
Ve chvilli, kdy jsem vstoupila do pokoje a shodila batoh, jsem se nezmohla na nic jineho, nez sebou placnout na postel trosku se vyspat.
Po dvouhodinovem spanku jsem si dala sprchu (v indickem prostredi to znamena, ze si v koupelne napustite kybl vody, kterou se pomoci maleho kyblicku polivate) a vyrazila obhlidnout trh. Ke snidani jsem si koupila ovoce a v poulicni "cajovne" si dala ten nejlepsi masala caj, co jsem zatim v Indii okusila! Taky jsem z cajovnika Krishny vyloudila recept, takze po mem navratu se muzete tesit na skutecny labuznicky zazitek :-)
Odpoledne jsme pak stravila prochazenim uzkych, klikatych ulicek Bundi, vyrkrabala se na kopec nad mestem, kde se mi otevrel vyhled na tisice modre omitnutych domecku a impozantni palac jakoby vytesany do svahu protejsi skaly... Take jsem se seznamila s klukem pracujicim v cestovni agenture, ktery me vzal k jezernimu domu Kiplinga, jenz tady, v Bundi, napsal cast sve Knihy Dzungli.
Nasledujici den jsem se rozhodla pronajmout si kolo a vyjet do okolnich vesnic. Cilem meho cyklovyletu mel bych chram ve dvacet kilometru vzdalenem Ramashwaru. Bylo ale takove horko a slunicko prazilo tak silne, ze jsem se v pulce cesty musela naprosto vycerpana vzpruzit indickym cajem, ktery v kramku na okraji vesnice varila starsi zena obklopena tremi povykujicimi detmi. Po pulhodine anglicko-gujaratsko-hindske konverzace s mistnimi "stamgasty" a po odmitnuti jointa od chlapika se zastrenym pohledem, co mi nabizel, ze me na motorce zaveze, kam jen budu chtit (samozrejme hned pote, co dokouri svoji marihuanovou cigaretu) jsem vyrazila dal.
Jen tak na okraj, obzvlaste na vesnicich zenu venku temer nepotkate. Kdekoli jsme projizdela, narazela jsem jen na muze, kteri se mohli pretrhnout, jak ochotne mi radili, kudy se dat dal... Casto posedavali pred stanky, kde se prodava vse mozne od zvykaciho tabaku po pepsi, klabosili dlouhe hodiny pri piti caje a vypadali, ze nemaji co na praci. Zeny jsou naproti tomu doma, staraji se krom hospodarstvi take o deti a venku je potkate vetsinou jen kdyz nesou ve velkych hlinenych nadobach na hlave vodu nebo pred sebou zenou stado koz ci buvolu... Alespon takovy dojem ve ne vesnicky kolem Bundi zanechaly a kdyz jsem se na tento "ukaz" zeptala chlapiku posedavajicich pred jednim z kramku, zpusobila jsem jen huronsky smich...
Po ceste jsem take potkala Sest kilometru pred mym cilem jsem se pak zhrountila na lavicku pred dalsim z rady indickych podniku lemujicich silnici. Okamzite jsem vyvolala zajem mistnich, kteri se zacali v zapeti vyptavat, odkud ze to jsem a jestli jsem vdana. V podobnych pripadech jsem se uz naucila rozeznavat, kdy mohu rict pravdu (tedy, ze nejsenm "married") a kdy je bezpecnejsi bezostysne zalhat. Tentokrat jsem bez mrknuti oka gujaratsky odvetila, ze vdana jsem, ale muj manzel se dnes rozhodl zustat v Bundi a uzit si nicnedelani.
Chlapici neskryvali sve prekvapeni a snad i pohorseni z toho, ze me manzel necha jet samotnou na kole a vubec, ze nade mnou nema dohled. Utvrdilla jsem je, ze pro evropske pary tohle neni problem. Vyuzila jsem radoby chapaveho, zahloubaneho pokyvovani a prevedla jsem rec na tema, ktere me zajimalo mnohem vic: "Jak je to skutecne daleko do tempelu?" "Cheer kilometer. Je lamba he" ("sest kilometru. je to daleko"). Po zhodnoceni situace a sve fyzicke kondice jsem usoudila, ze chram asi dnes neuvidim. Najednou mi jeden z muzu nabidl, at necham kolo zamcene, kde je, ze me k chramu sveze svym autem. Nevim, co me to napadlo, snad bylo na vine me vysileni zkombinovane s touhou dorazit k cili, a tak jsem souhlasila. Jakmile jsem vsak nasedla do rozhrkane dodavky, ve ktere chlapik okamzite pustil kazetu hlasiteho indickeho popu, pojala me hruza. 'Co to delam?', ptala jsem se v duchu hystericky sama sebe. Zkontrolovala jsem, ze mohu kdykoli otevrit dvere a vyskocit z auta... Nastesti nebylo nic z toho treba, z muze se vyklubal dobrak a skvely pruvodce v jedne osobe, co se mi chlubil, jak mu vsichni ve vesnici zavidi, protoze jako jeden z mala ma dve zeny. Nakonec me pozval do sveho domku na caj, a protoze v Indii se pozvani na caj proste neodmita, zpet do Bundi jsem se po dalsich 15 kilometrech na kole dostala spolecne se zapadem slunce...
Tesila jsem se na jedine. Sprchu, poradne jidlo a lassi, ktere si dam na strese hotylku pri cteni knizky a pozorovani zlataveho palace v kopci nad mestem. Chyba lavky! Kdyz jsem prijela na bazaar, uslysela jsem hlasitou tradicni rajastanskou hudbu vychazejici z jednoho z domu... Zvedave jsem sesedla z kola, a to uz me nekdo tahl dovnitr se slovy "Welcomeeee madam, this is my marriage and you are my guest!!!" Na nadvori domu sedelo asi sedmdesat svatebnich hostu v krasnych svatecnich sarich a oblecich a uprostred toho vseho ja- ve svem propocenem tricku a spinavych kalhotech. Chtela jsem se schovat nekam do kouta a nenapadne se po deseti minutach vytratit, ale misto toho jsem byla donucena tancit s zenichem, jeho bratry, sestrami, tetami, sestrenicemi i matkou... Rodina me pak vecer pozvala na veceri a musim rict, ze tento vecer patril k tem nejlepsim, jake jsem v Indii zazila. Zenichovi pribuzni otevreli indickou whisky ze ktere mi i pres me namitky neustale dolevali, vyptavali se na moji rodinu, na Evropu a co ze tady, v Indii, delam, chechtali se od ucha k uchu a placali me do zad spolu s neustalym opakovanim gujaratskeho 'Paula, tame saru ce! ' ("Paula, ty jses teda dobra!")...
Musela jsem take slibit, ze se dostavim na dalsi cast oslavy, ktera se bude konat za dva dny. Svatby v Indii totiz mohou trvat az tyden a jsou plne tradicnich obradu, tance, hudby a jidla.
Zajimave vsak je, ze se vse odehrava jen v rodine zenicha. Veskere veseli a tanceni do rana se musi obejit bez nevesty. Pro tu zenich se vsi paradou jede spolecne se vsemi svatebnimi hosty az posledni den rano. V dome divky pak probehne obrad a novomanzelka se v zapeti prestehuje do rodiny sveho muze. Vetsina snatku je take predem dohodnutych a mladi lide se pred nim vidi jen parkrat (ti stastnejsi z nich), a to vetsinou za doprovodu obou rodin. Jake pozdvizeni jsem zpusobila, kdyz jsem rekla, ze v me zemi se lide nejdrive zamiluji, nejakou dobu spolu "chodi" a az pote se rozhodnou, zda se chteji vzit. Z toho, ze zivotniho partnera nevybiraji rodice, zustaval mnohym z nich rozum stat...
V Bundi jsem nakonec stravila pet dni. Objevovala jsem zapadla zakouti mestecka, rano se prochazela k jezerum, kde jsem s dalsimi Indy cvicila jogu, pila jsem masala caj a klabosila nad nim s dalsimi cestovateli, ktere jsem tady potkala a vecery travila budto sledovanim zapadu slunce u chramu nad mestem nebo v guesthousu, kde jsme spolu s dalsimi hosty pekli chapatti a nasledne je do noci pojidali.
Bylo to taky tady, kde jsem zcela neprozretelne chtela posnidat na strese pri kycovitem vychodu slunce. Ovoce, susenky, kafe. Behem pul minuty se na me vrhlo asi deset opic, ktere mi zcela bezostysne ukradly celou snidani. Z milych zviratek se staly krvelacne bestie, ze kterych beha mraz po zadech a nezbyva, nez utikat. Jsou to pekne mazane stvoreni :-) Ve chvili, kdy si nacpaly pupky, sedly na protejsi strechu a koukaly na me, jakoby nic...
Jednoho dne jsme se spolu s mym sousedem Danym z Anglie vydali do Chittorgharu. Nad timto mestem se tyci nejvetsi pevnost v Rajastanu a jedna z nejimpozantnejsich v cele Indii. Ma sest kilometru od vychodu na zapad a kdyz sedite na jejich hradbach, mate pocit, jakobyste byli v nebesich. A chramy, palace, nadrze a vyhlidkove ci obranne veze davaji tomuto mistu naprosto magickou atmosferu. Stejne jako vesnicka Chittorghar, ve ktere jakoby se zastavil cas...
Z Bundi jsem odjizdela jen nerada. Musela jsem totiz opustit svatebni veseli, na ktere jsem byla pozvana. Po slavnostnim obede, ktery sestaval ze smazenych, langosum podobnych bochanku a Allo masaly (zeleninovo-bramborove smesi v masala omacce, notne okorenene chilli) jsem se vydala na autobus.
Prede mnou byla sestihodinova cesta do Pushkaru- posvatneho mesta hinduistu...
Po ceste jsem take potkala Sest kilometru pred mym cilem jsem se pak zhrountila na lavicku pred dalsim z rady indickych podniku lemujicich silnici. Okamzite jsem vyvolala zajem mistnich, kteri se zacali v zapeti vyptavat, odkud ze to jsem a jestli jsem vdana. V podobnych pripadech jsem se uz naucila rozeznavat, kdy mohu rict pravdu (tedy, ze nejsenm "married") a kdy je bezpecnejsi bezostysne zalhat. Tentokrat jsem bez mrknuti oka gujaratsky odvetila, ze vdana jsem, ale muj manzel se dnes rozhodl zustat v Bundi a uzit si nicnedelani.
Chlapici neskryvali sve prekvapeni a snad i pohorseni z toho, ze me manzel necha jet samotnou na kole a vubec, ze nade mnou nema dohled. Utvrdilla jsem je, ze pro evropske pary tohle neni problem. Vyuzila jsem radoby chapaveho, zahloubaneho pokyvovani a prevedla jsem rec na tema, ktere me zajimalo mnohem vic: "Jak je to skutecne daleko do tempelu?" "Cheer kilometer. Je lamba he" ("sest kilometru. je to daleko"). Po zhodnoceni situace a sve fyzicke kondice jsem usoudila, ze chram asi dnes neuvidim. Najednou mi jeden z muzu nabidl, at necham kolo zamcene, kde je, ze me k chramu sveze svym autem. Nevim, co me to napadlo, snad bylo na vine me vysileni zkombinovane s touhou dorazit k cili, a tak jsem souhlasila. Jakmile jsem vsak nasedla do rozhrkane dodavky, ve ktere chlapik okamzite pustil kazetu hlasiteho indickeho popu, pojala me hruza. 'Co to delam?', ptala jsem se v duchu hystericky sama sebe. Zkontrolovala jsem, ze mohu kdykoli otevrit dvere a vyskocit z auta... Nastesti nebylo nic z toho treba, z muze se vyklubal dobrak a skvely pruvodce v jedne osobe, co se mi chlubil, jak mu vsichni ve vesnici zavidi, protoze jako jeden z mala ma dve zeny. Nakonec me pozval do sveho domku na caj, a protoze v Indii se pozvani na caj proste neodmita, zpet do Bundi jsem se po dalsich 15 kilometrech na kole dostala spolecne se zapadem slunce... 
Tesila jsem se na jedine. Sprchu, poradne jidlo a lassi, ktere si dam na strese hotylku pri cteni knizky a pozorovani zlataveho palace v kopci nad mestem. Chyba lavky! Kdyz jsem prijela na bazaar, uslysela jsem hlasitou tradicni rajastanskou hudbu vychazejici z jednoho z domu... Zvedave jsem sesedla z kola, a to uz me nekdo tahl dovnitr se slovy "Welcomeeee madam, this is my marriage and you are my guest!!!" Na nadvori domu sedelo asi sedmdesat svatebnich hostu v krasnych svatecnich sarich a oblecich a uprostred toho vseho ja- ve svem propocenem tricku a spinavych kalhotech. Chtela jsem se schovat nekam do kouta a nenapadne se po deseti minutach vytratit, ale misto toho jsem byla donucena tancit s zenichem, jeho bratry, sestrami, tetami, sestrenicemi i matkou... Rodina me pak vecer pozvala na veceri a musim rict, ze tento vecer patril k tem nejlepsim, jake jsem v Indii zazila. Zenichovi pribuzni otevreli indickou whisky ze ktere mi i pres me namitky neustale dolevali, vyptavali se na moji rodinu, na Evropu a co ze tady, v Indii, delam, chechtali se od ucha k uchu a placali me do zad spolu s neustalym opakovanim gujaratskeho 'Paula, tame saru ce! ' ("Paula, ty jses teda dobra!")...Musela jsem take slibit, ze se dostavim na dalsi cast oslavy, ktera se bude konat za dva dny. Svatby v Indii totiz mohou trvat az tyden a jsou plne tradicnich obradu, tance, hudby a jidla.
Bylo to taky tady, kde jsem zcela neprozretelne chtela posnidat na strese pri kycovitem vychodu slunce. Ovoce, susenky, kafe. Behem pul minuty se na me vrhlo asi deset opic, ktere mi zcela bezostysne ukradly celou snidani. Z milych zviratek se staly krvelacne bestie, ze kterych beha mraz po zadech a nezbyva, nez utikat. Jsou to pekne mazane stvoreni :-) Ve chvili, kdy si nacpaly pupky, sedly na protejsi strechu a koukaly na me, jakoby nic...
Jednoho dne jsme se spolu s mym sousedem Danym z Anglie vydali do Chittorgharu. Nad timto mestem se tyci nejvetsi pevnost v Rajastanu a jedna z nejimpozantnejsich v cele Indii. Ma sest kilometru od vychodu na zapad a kdyz sedite na jejich hradbach, mate pocit, jakobyste byli v nebesich. A chramy, palace, nadrze a vyhlidkove ci obranne veze davaji tomuto mistu naprosto magickou atmosferu. Stejne jako vesnicka Chittorghar, ve ktere jakoby se zastavil cas...
Z Bundi jsem odjizdela jen nerada. Musela jsem totiz opustit svatebni veseli, na ktere jsem byla pozvana. Po slavnostnim obede, ktery sestaval ze smazenych, langosum podobnych bochanku a Allo masaly (zeleninovo-bramborove smesi v masala omacce, notne okorenene chilli) jsem se vydala na autobus.
Prede mnou byla sestihodinova cesta do Pushkaru- posvatneho mesta hinduistu...
Žádné komentáře:
Okomentovat